Kapitola 464
Vzrušení ze hry mi vždy kolovalo v žilách adrenalin, ale dnešní energie se mísila s hořkosladkou emocí. Když jsem věděl, že to byla moje poslední hra, všichni, včetně mě, byli trochu nervózní.
V šatně se to hemžilo obvyklým předzápasovým klábosením, hráči diskutovali o strategiích a vtipkovali. Ale uprostřed obvyklého shonu se ke mně přiblížil můj dlouholetý přítel a spoluhráč Matt se zasmušilým výrazem ve své obvykle žoviální tváři.
"Ahoj," začal a poplácal mě po zádech. "Bude mi chybět mít tě u sebe, člověče."