Kapitola 6

Diana

Vyklopýtam ze studovny a slepě se vleču, mé tělo se nejistě pohupuje; v příliš velké bolesti, než abych si vůbec všimnul, kterým směrem mířím. Když jdu chodbou, mám oči rozmazané slzami.

Všechno bolí...

Vše, co chci, je dostat se tak daleko, jak jen to půjde, daleko od tohoto místa zármutku a bolesti. Chci se schoulit do postele a vybrečet si srdce, možná by pak ten dusivý tlak v mé hrudi ustal...ale možná nikdy...

Ve svém omámeném a dezorientovaném stavu si nevšimnu dveří, které se vrzavě otevírají těsně před nimi. Zevnitř se natáhne ruka a hrubě mě vtáhne dovnitř, pevně sevře s intenzitou modřin. Dveře se pak zabouchnou.

Když vidím, kdo to je, cítím, jak mi z obličeje odtéká krev a běhá mi mráz po zádech.

Zjistil jsem, že znepokojivý pohled Beta Masona na mě zírá, na jeho rtech je ten samý pokroucený, zvrácený úšklebek, jaký kolem mě vždycky nosí, ale tentokrát je v něm další zlý podtón, který mi ostře připomíná setkání před třemi lety.

Ještě horší je, že tentokrát jsme uvnitř Smečky...v jeho vlastní pracovně...moje srdce ještě níže, když si vzpomenu, že všechny pokoje ve Smečce jsou zvukotěsné, což znamená, že není tolik křiku, který by mi pomohl,

"Proč ahoj, Diano. Je legrační, že tě tu potkávám," usměje se.

Jeho oči běhají po celém mém těle a berou mi dobře padnoucí džíny a tričko. Lascivně si olizuje rty a já lituji každé myšlenky, která mě kdy přiměla vybrat si tyhle šaty. Vytrhnu paži z jeho sevření a obranně se obtočím kolem svého středu, ustoupím o krok a snažím se mezi nás vytvořit určitou vzdálenost.

"Zajímalo by mě, co jsi dělal v kanceláři Alfy hmmm?" tahá poslední slovo a z jeho hlasu se mi dělá nevolno.

Neodpovídám a udělám další krok zpět, opatrně ho sleduji, pro případ, že by udělal nějaké náhlé pohyby.

Zdá se, že moje mlčení ho vůbec netrápí, i když vesele pokračuje: "Právě jsem tě viděl jít za ním a vypadal jsi jako štěně, které sleduje svého pána", pak se uchechtne: "Máš ho rád, že? Malá Diana je zamilovaná," zpívá.

"Škoda, že je mimo tvoji ligu" a směje se mi do tváře, z jeho slov se mi bolestně sevřelo srdce.

"Ale teď pláčeš..." přemítá a drží se za bradu, když si mě prohlíží, jeho výraz byl kontemplativní, "Mohlo by to být..." pak se zašklebí, "Je možné, že jsi vyznal své city k němu a byl jsi odmítnut?"

Ne, ale dost blízko...

Kousnu se do rtu a rychle vyškolím svůj výraz. Jeho bystré oči však stále zachytily tu minutovou změnu a rozšířily se úžasem, než vybuchl v hlasitý posměšný smích: "Ubohá, ubohá Diano bez vlka. Vlastně dost iluzivní na to, aby toužila po Alfě. Jak ubohé," posmívá se a směje se ještě hlasitěji.

Pevně jsem zavřel oči bolestí a rozpaky. Jeho výsměch se zarýval hlouběji do mých čerstvých ran.

Poté, co se do sytosti zasměje, přimhouří oči na mě a olízne si rty, "Ale neboj se, jestli tě Alfa nevezme. Já to udělám. Uspokojím ty touhy, které máš. Pokud je to muž, po kterém toužíš, pak je to muž, kterého dostaneš. Mohu ti dát přesně to, co chceš. Kdo ví, v jeho pohybu bych mohl být lepší." vzduch.

Okamžitě zblednu.

"Ne," vehementně zavrtím hlavou. Mé tělo se chvěje panikou, když od něj udělám další krok, "Chtěl bych teď jít Beta Mason. Prosím, nech mě jít," můj hlas se chvěje, když prosím, třesu se hrůzou a zoufalstvím.

"To si nemyslím," zabručel a kráčel ke mně. Ještě jednou přejede očima nahoru a dolů po mém těle, "To si užiju," zamumlal temně a začal si rozepínat pásek. O chvíli později si ji vytáhne z kalhot a odhodí stranou, spona s kovovým cinknutím spadne.

"Nyní tu není žádný opilý válečník, který by tě zachránil, princezno," ušklíbl se posměšně, "tentokrát nás nikdo nepřeruší. Teď jsme tu jen ty a já Diana. Jen ty...a já", když jde blíž.

Otočím se a utíkám pryč.

"To se mi líbí ta honička," zachichotá se a jde za mnou.