Stáhněte si aplikaci

Apple Store Google Pay

Seznam kapitol

  1. Kapitola 51
  2. Kapitola 52
  3. Kapitola 53
  4. Kapitola 54
  5. Kapitola 55
  6. Kapitola 56
  7. Kapitola 57
  8. Kapitola 58
  9. Kapitola 59
  10. Kapitola 60
  11. Kapitola 61
  12. Kapitola 62
  13. Kapitola 63
  14. Kapitola 64
  15. Kapitola 65
  16. Kapitola 66
  17. Kapitola 67
  18. Kapitola 68
  19. Kapitola 69
  20. Kapitola 70
  21. Kapitola 71
  22. Kapitola 72
  23. Kapitola 73
  24. Kapitola 74
  25. Kapitola 75
  26. Kapitola 76
  27. Kapitola 77
  28. Kapitola 78
  29. Kapitola 79
  30. Kapitola 80
  31. Kapitola 81
  32. Kapitola 82
  33. Kapitola 83
  34. Kapitola 84
  35. Kapitola 85
  36. Kapitola 86
  37. Kapitola 87
  38. Kapitola 88
  39. Kapitola 89
  40. Kapitola 90
  41. Kapitola 91
  42. Kapitola 92
  43. Kapitola 93
  44. Kapitola 94
  45. Kapitola 95
  46. Kapitola 96
  47. Kapitola 97
  48. Kapitola 98
  49. Kapitola 99
  50. Kapitola 100

Kapitola 7

POV ARIA

Ve chvíli, kdy vyjdu z domu, začne hustě pršet, což je projev temných mraků, které jsou přítomné od doby, kdy jsem byl u babiččina hrobu. Nejsem připraven na náhlou změnu počasí a zvažuji, že se vrátím a hledám úkryt, dokud nepřejde silný déšť, ale co mě to přiměje? Bezpáteřní žena, která nemůže stát za svým.

A tak jdu přes déšť a tahám kufr za sebou. Ulice jsou prázdné bez jediného auta v dohledu, což znamená, že nemůžu ani zastavit taxi. A co když můžu? kam bych šel? Právě tam a tam mi naplno dochází, jaké jsou důsledky mých nepromyšlených činů.

Nemám kam jít. Svého rozhodnutí nelituji, ale kvůli své bezmoci se nenávidím. Okamžitě jsem propukla v pláč. Slzy, které jsou skutečné, nejen vyvolané alergií. Zvuk deště tlumí mé hlasité vzlyky, zatímco kapky vody mi stékají po tváři spolu se slzami, když dál vláčím svůj těžký kufr. Jsem vyčerpaný, chladný a zraněný.

Dál se utápím v sebelítosti, mé slzy jsou nekontrolovatelné. Když vidím první náznak blížícího se auta, přestanu brečet a otřu si obličej. Už při chůzi v dešti vypadám jako šílená žena a nemůžu riskovat, že odplaším taxikáře. Čekám u silnice a natahuji volnou ruku, abych zastavil auto, jak se přibližuje. Světlomety mi jasně zablikají do obličeje a na vteřinu mě oslepí, takže jsem na další vteřinu naprosto nepřipravený, když auto projede těsně kolem mě a rozstříkne mi vodu z nejbližší louže po celém těle.

Zalapal jsem po dechu, šokován a bezpochyby promočený.

Auto pomalu couvá a tvář, kterou vidím, je nejméně očekávaná.

"Ach můj bože, moc se omlouvám, neviděl jsem tě tam." Samantha nabídne omluvu, která neodpovídá úšklebku na její tváři ani kousavému tónu jejího hlasu. Než mě polila vodou, ani se nepokusila vystoupit z auta, které jelo směrem k domu.

"Jsi v pořádku? Nevypadáš dobře." Pokračuje, čímž mě ještě více znejistí. Její tón je výsměšný. Je jasné, že ji opravdu nezajímá, jestli jsem v pořádku nebo ne, jasné, že to udělala schválně.

"Proč jsi to udělal?" Když mluvím, třesu se nejen zimou, ale také hrozící hrozbou dalšího kola slz.

"Neber si to k srdci, Alexis. Byla to chyba, stejně jako ten den před třemi lety byla chyba. Kdybyste si jen nedala ten jeden drink, který nebyl určen pro vás, netrvalo by mi tak dlouho, než jsem zapečetil své místo v Danielově životě. Nikdy jste pro něj nebyl souzený, a i kdyby to trvalo tři roky, už nikdy nejste zpátky tam, kam patříte."

Samantha se mi dívá hluboko do očí, když to říká, jako by si chtěla být jistá, že jsem dostal její zprávu. Musela dostat to, co hledala v mých očích, protože stáhla okénko auta a odjela pryč, nechala mě tam stát a snažila se, a přesto nedokázala zpracovat význam jejích slov.

Sbírám se, ždímám vodu ze šatů a opakovaně si říkám, že to nic není. Tohle můžu přežít. Potřebuji nejdřív překonat tuhle noc. Hustý déšť se brzy změní v mrholení a já dál tahám kufr s sebou.

Netrvá dlouho a objeví se další auto a tentokrát se auto zastaví přede mnou. Nastupuji do taxíku, aniž bych přemýšlel o svém cíli, dokud se řidič nezeptá, kam chci jet.

Přemýšlím a napadá mě jen jedno místo. Můj starý pronajatý byt. Nebyl jsem tam od té doby, co jsem se před třemi lety odstěhoval, ale od té doby, co jezdím každý den do práce, vím, že je tam stále prázdno, protože nikdo nebyl ochoten snášet špatné životní podmínky, které jsem měl, když jsem tam ještě žil. Nezbývá mi, než se tam vrátit.

Dávám řidiči adresu a on odjíždí na místo, které je v odlehlejší části města, s poznámkou, že mu musím doplatit za to, že jsem mu namočil sedadlo mým mokrým oblečením.

Dorazili jsme tam během několika minut a našel jsem svého pronajímatele stát před domem, jako by věděl, že přijdu. Měl jsem v plánu mu zavolat po mém příjezdu, protože stejně bydlí blízko domu. Právě teď se nemůžu ubránit zvláštnímu pocitu, který se ve mně svíjí, když vystupuji z taxíku, platím řidiči a jdu ke svému pronajímateli.

Nenechá mě ani mluvit, než řekne: "Tady nemůžeš zůstat."

Nemůžu ani skrýt své překvapení nad jeho slovy: "Co tím myslíš? Dům je už dlouho prázdný a jsem ochoten zaplatit, abych tu mohl zůstat."

Muž se mi ani nemůže podívat do očí, když říká: "Je mi líto, ale váš manžel už volal."

Při zmínce o Danielovi mě naplňuje hrůza.

"Co s tím má společného?" ptám se.

"Nevím, co se mezi vámi dvěma děje, ale myslím, že bude nejlepší, když si to vyřešíte, protože nechci být zapletený do čehokoli, co to je. Vzala jste si mocného muže, který mi vyhrožoval, že mě zavřou, pokud se vám pokusím pronajmout dům. Je mi líto, ale měli byste se vrátit a odejít."

Muž poté odejde a mě nechá stát se směsí šoku a vzteku. Daniel zavolal dopředu, aby mi zabránil získat místo k pobytu, a já nemůžu uvěřit, jak daleko člověk zajde, aby dostal, co chce.

A právě když si myslím, že nemůže udělat nic horšího než to, překvapí mě ještě víc, když udělám svou první zastávku v hotelu a nepustili mě dovnitř. Na páté zastávce jsem už vyčerpaný a se slabou vůlí, když slyším stejná slova vycházet ze rtů recepčních v každém hotelu.

"Je nám líto, madam, ale byli jsme požádáni, abychom sem nepouštěli nikoho se jménem Alexis Miller."

Skoro jsem vykřikl svou frustraci na recepční v posledním hotelu, plně jsem si uvědomil, že se můžu jen pokusit bojovat s Danielem, nemůžu vyhrát. Je víc než jen generální ředitel. Je mocný a má chapadla, která se táhnou každým rohem v tomto městě. S pocitem porážky vycházím z posledního hotelu, tělo se mi houpe vyčerpáním.

Zazvoní mi telefon, na obrazovce mi bliká Danielovo jméno, aby bylo vidět, že příchozí hovor je od něj. Vztek ve mně víří, nutí mě zvednout telefon, abych mu mohl dát kus své mysli.

"Ty odporný bastarde!" nadávám na něj.

Klidně na to reaguje, když mi jeho hlas proudí do uší, "Tenhle boj nemůžeš vyhrát, Alexis a jsem si jistý, že sis to už uvědomil. Vrať se domů, dokud budu pořád milý."

Ušklíbnu se, ještě víc rozzuřený jeho slovy.

"Musíš být blázen, když si myslíš, že to stačí k tomu, abys mě zastavil. Jdi k čertu, Danieli." Zavěsím a vypínám telefon, těžce dýchám, když mi vzadu znovu stříkají slzy. Uvědomuji si, že opravdu není kam jít. Vytáhnu klíčenku posetou rubíny a smaragdy, na které bylo vyryto písmeno H, které mi předala sestra jako poslední zoufalý pokus najít místo, kam jít.

Nedokážu říct, jestli se mi točí hlava z mého uvědomění, nebo z toho, že jsem šel v dešti s rizikem nachlazení. Ať tak či onak, nemohu zastavit způsob, jakým se houpu a ztrácím půdu pod nohama, právě když se mi rozostřuje zrak. Ztěžka padám k zemi.

Zatemním ve stejnou chvíli, kdy slyším ostré volání svého jména.

تم النسخ بنجاح!