Ch. 96: Slzy

(Alexovo POV)

Seděl jsem tam, držel ji v náručí a poslouchal, jak její srdce pomalu slábne. Max mi vyl v hlavě, procházely jím všechny druhy emocí, ale cítila jsem jen otupělost. Jak? Jak se to mohlo stát? Proč nás tím vším podrobovat jen proto, abychom je oba ztratili?

Cítil jsem, jak se mi ji táta snaží vzít, a zavrčel jsem takovou silou, že se stěny otřásly. Mluvil na mě, ale neslyšel jsem nic než šustění. Pořád jsem jen poslouchal, jak mi tlukot jejího srdce znovu naplnil uši. Ale slyšel jsem jen ticho. Ticho, které mě pohltilo a stáhlo mě s ní dolů do propasti. A já bych to s radostí nechal. Bez ní jsem stejně žít nechtěl.