Kapitola 10

Jako by odpověděla na otázku, kterou jsem nepoložil, Rose ke mně znovu promluvila v odkazu: "Tyto vzpomínky ti mají připomenout, že Alexander není tak špatný. Posledních šest let byl smutný a truchlící a byl velmi pomýlený, ale je to náš druh. Bohyně Měsíce nás dala, abychom je milovali a chránili. Musíme věřit, že k tomu měla důvod."

Znovu chci protestovat. Hluboko uvnitř vím, že něco není v pořádku. Něco musí být špatně. Něco je špatně. Život se nepřepíná na vypínač. Musím být silná, nejen pro mě, ale i pro Rose. Šest let trápení se nedá tak snadno vymazat. Rose je vlk a je zaslepena instinktem a partnerským poutem. Moje role jako jejího lidského protějšku je pomáhat nám vidět logiku a rozum.

Ale teď je Alexander jen pár stop od něj a láska v jeho očích je stále zřetelnější. Vždycky jsem snil o tom, že se na mě někdo dívá tak, jako se na mě teď dívá Alexander. Možná má Rose pravdu. Možná bychom měli dát tomuto spřízněnému poutu šanci. Pokud nemůžeme věřit bohyni Měsíce, komu můžeme věřit?