Kapitola 43

Všech pět stojíme na malé mýtině v půlkruhu kolem našeho poručíka, který opakuje pokyny, které jsme dostali ráno. Rozhlížím se kolem, zatímco mluví, poslouchám jen napůl, protože už vím, co je naše práce. Koneckonců, mám dobrou paměť.

Podívám se na oblohu nad stromy a pomyslím si, že vše připravit a dostat nás sem trvalo déle, než jsem si myslel. Už je dávno po poledni, což nám nedává moc času, než padne noc. Náš úkol je ale docela jednoduchý. Jediné, co musíme jako skupina udělat, je zapálit oheň, uvařit vodu, aby byla pitná, vyrobit si nějaký druh obživy – ryby nebo jedlé rostliny – a ukázat, že umíme poskytnout základní první pomoc, pokud se při tom někdo zraní. Jakmile to bude hotové, dostaneme kompas a mapu s vyznačenou naší polohou a budeme muset překonat těch deset mil zpět do kasáren. Každý, kdo nedokončí skupinové úkoly nebo se nestihne vrátit zítra do večeře, dostane známku za neúspěšný.

Pokrčím rameny v domnění, že to bude docela jednoduché, když poručík podává Alanovi náš malý balíček zásob, který obsahuje lékárničku, pazourek, mačetu a malou cívku drátu s háčky na ryby. Máme přísně zakázáno používat cokoli z našich batohů, aby nám pomáhali - mají s sebou nosit pouze oblečení a přikrývky navíc pro případ, že bychom se tu potřebovali vyspat, než bude práce hotová.