Kapitola 697

Divoký úsměv se mi rozlévá po tváři, když upírám zrak na papírovou kouli a zapaluji ji ještě předtím, než se přestane kutálet. Trvá jen vteřinu déle, než Lucův vítr zvedne oheň výš a vytvoří malý vír plamenů těsně nad stolem, který ho napájí Jacksonovou silou poté, co se papír úplně rozpadne.

Experimentuji a jsem docela opatrný, tlačím proti větru, zvedám plameny do vzduchu a nechávám je spirálovitě se točit.

Když se cítím, že mám situaci zcela pod kontrolou, nechám to plynout, poháněno svými pouty, ale netlačím to doleva ani doprava. „Takže je to tak nějak,“ říkám a s pokrčením ramen se otáčím k tátovi a Rogerovi.