Kapitola 102 Nech mě to prostě uspat.

Řekl muž a shodil ji. "B*tch, dnes tě nechám žít, ale bude toho víc."

Eliza se válela po zemi, příliš bolavá, než aby se pohnula. Najednou ucítila na tváři dotek ledu; zřejmě opět sněžilo. Zírala tupě na šedou oblohu a měla pocit, že její život je stejně šedý, beze stopy světla. Eliza byla tak unavená, úplně vyčerpaná.

Přála si, aby mohla znovu spát a probouzet se jako dítě – žila se svou matkou, nikdy se nesetkala s Williamem, bez tolika smutku a zoufalství. Myslela si, jak by bylo hezké, kdyby spala, protože se nemusí o nic starat, protože bolest a zármutek zmizí. "Tak jdi spát, jen se vyspěte a nebudu muset trpět tolika bolestmi."