Kapitola 127
-Adonai-
Zhluboka jsem se nadechl, když jsem po schůzce spěchal do svého pokoje, rád, že je konečně konec. Z nějakého důvodu mi bylo nepříjemné to přede všemi oznamovat. Nevěděl jsem, co se mnou je. To by měla být skvělá zpráva a měl bych být šťastný, ale neměl jsem z toho takovou radost, jak jsem si myslel, že budu. Prokletí bylo u konce. Ta paní držela klíč k mé svobodě a já to nevěděl. Měl bych jí být vděčný a odměnit ji mnohem víc, než jsem měl.
Ale stejně jsem z toho neměl radost. Moje hloupá mysl byla stále na Jasmine. Snažil jsem se co nejvíce vyhýbat jejím očím. Byla v nich bolest a zmatek, to samé, co odráželo to, co jsem cítil uvnitř. Samozřejmě, nevypadal bych, že mě to zajímá. Lara nosí moje dítě a já s tím nemůžu nic dělat, když je Jasmína zraněná.