Kapitola 3

"Probuďte se, slečno Banksová," říká hladký hlas, tón mě zalévá jako láskyplné pohlazení a já se poprvé po velmi dlouhé době cítím v bezpečí a není to něco, z čeho bych se ještě chtěl probudit. Přitisknu si obličej do tepla na tvář. Do nosu mi udeří sladká, máslovitá a dřevitá vůně a já při té příjemné vůni souhlasně zabručím. Nesouhlasné zavrčení zničí mou spokojenost těsně předtím, než mě bez obřadů shodí na záda. Přistání je měkké, ale přesto nepříjemné.

"Co to sakra!" Proklínám se, spěchám si sednout a pozorovat své okolí. Ležím na pohovce ve spoře osvětlené místnosti, místnost náhle zalije jasné světlo a já proti němu mžourám. Přesunu svou pozornost ke zdroji světla a bojuji s nutkáním zasyčet na něj jako divoký upír. Velká postava je orámována paprsky slunečního světla, které zaplavuje místnost oknem, které se klene po celé zdi. Postava si láme hlavu se závěsy, které právě roztáhl, a já v něm rychle poznávám zaseknutého detektiva, pana Collinse. Události dne se ke mně vrací jako přílivová vlna hněvu, strachu a naprostého zmatku.

"Co jsi mi udělal? Jak jsme se sem dostali?" dožaduji se, gestikuluji směrem k místnosti a vyskočím na nohy.

"Nemám čas ti to projít, takže tady je rychlá verze," začne, když si rozepne sako a pověsí ho přes opěradlo velké kožené kancelářské židle. "Jmenuji se Liam Collins, jsem ředitel Grey's

Academy a vy jste zde nejnovější student. Řekněte mi, co víte o svém dědickém věku?" ptá se. Moje oči jsou upřeny na jeho ruce, když si rozepíná manžety košile a vyhrnuje každý rukáv, aby odhalil působivá předloktí. Z transu mě vytrhne odkašlávání hrdla .

„Ach... ehm,“ začnu a stydím se, že mě přistihli, jak zírám.“ Promiň, trochu jsem se tu ztratil. Snažím se zpracovat, co se sakra děje.

"Vzhledem k vašim okolnostem budu předpokládat, že nic nevíte. Tady na Grays Academy jsou naši studenti nadaní... začíná."

"Počkej, nadaný?" Přeruším ho: "Myslím, že se stala chyba. Nejsem nadaný, uspěl jsem ve všech zkouškách, ale nic, čím bych vyčníval."

"Kdybyste mě nechal dokončit slečnu Banksovou...

"Sophio," opravím, nelíbí se mi, jak používá 'slečna Banksová' podřadným způsobem.

"Slečno Banksová," opakuje, "Pokud byste na dvě minuty zůstala zticha a nechala mě vysvětlit, pak můžete být na cestě. Naše akademie je pro to, čemu říkáme Šedí. Šedí jsou rasou nadlidí. I když jsme mnohem mocnější než běžní lidé, je nás také malý počet. Z tohoto důvodu jsme vytvořili jednu vlastní říši, všichni v lidech žijí v míru. proklouzl přes síť a vyrostl v lidské říši, zahájím důkladné vyšetřování, jak se to stalo, ale zatím jsi tady a jsi v bezpečí, teď oceňuji, že toho musíš hodně dohánět, takže tě dnes nebudu zahlcovat, přidělím ti naši asistentku na koleji a naplánuju ti další lekce mimo tebe studujete zde s našimi lektory?" říká bez mrknutí úsměvu.

„Ach, ty jsi dobrý,“ směju se. "Miluju tenhle pořad! Díval jsem se na něj pořád," říkám mezi záchvaty smíchu. Vstanu a začnu prozkoumávat místnost, abych našel skryté kamery. Nemůžu uvěřit, že jsem v žertovné show. Zajímalo by mě, kdo mě nominoval, musela to být Freya, moje nejlepší kamarádka z vysoké školy. "Byla to Freya, kdo tě k tomu přivedl?" chichotám se.

"Slečno Banksová!" křičí herec, který hraje pana Collinse, a bouchne rukou do stolu, což mě ještě víc rozesměje. Přistoupím k němu a prozkoumám knoflíky na jeho košili, jeden musí být skrytá kamera. Pak mu začnu třít ruce po košili a pátrám po skrytých drátech. Jeho ruce se mi bleskově obejmou kolem zápěstí, takže jsem šokovaně zalapala po dechu, když je tvrdě stiskl, čímž zastavil můj průzkum. Podívám se na něj a jeho oči jsou intenzivní, když na mě zírají. "Co to sakra děláš?" zeptá se téměř zavrčel.

"Hledáte svůj mikrofon?" Polkla jsem.

"Nemám mikrofon, tohle není žert. Jsi tu nový a máš toho hodně, co bys měl zabrat, takže jednou ti dám propustku, ale pokud na mě ještě někdy vložíš ruce, bude to trest. Rozumíš?" říká tichým, děsivým tónem. Jeho těžký dech mě nutí kousat se do jazyka, protože

Opravdu se mu chci vysmívat, jaký by mohl být tento trest. Jako by věděl, co si myslím, jeho oči jako by modře blikaly. Tehdy si pamatuji, že to dělali dříve, těsně předtím, než požadoval, abych spal, což byl požadavek, kterému jsem nebyl schopen odolat. Při tom uvědomění ve mně bublá panika. Říká pravdu, ne?

"Nutil jsi mě jít spát," řeknu s roztřeseným dechem. V odpověď mi dá jediné kývnutí. "Co jiného mě můžeš přimět?" ptám se. Strach z toho, jak zranitelný jsem právě teď, mě nutí položit si otázku.

"Cokoliv," řekne chraplavým šepotem a já přísahám, že se jeho tvář přiblíží k té mé. Jeho odpověď mě neděsí, jak by měla, pokud mě něco vzrušuje. Pak se otevřou dveře a prolomí ten trans, ve kterém mě má, spustí mi zápěstí a udělá krok vzad, jako bych se k němu náhle odpuzovala. Otočím se , abych viděl, kdo je vetřelec.