Kapitola 142

Sean nás zastavil, zrovna když jsme nastupovali do auta s rukama narvaným sladkostmi. Stejně jako táta se rozhodl zůstat na seanci. Ten den, kdy máma zemřela, toho moc nemluvil, ale Sean na to našel uzavření sám.

Svým způsobem se Sean zdálo snadné překonat mámu, ale já věděl pravdu. Bez ohledu na to, jak disciplinovaný, člověk snesl jen tolik bolesti. Agónie ze ztráty svého partnera byla prý to nejhorší, co kdy existovalo. Už jen představa, že Asher vybledne, byla nesnesitelná. Nikdy jsem ráno neslyšel chraplavý zvuk jeho hlasu nebo jsem necítil jeho vlasy mezi prsty, když mi svými rty a jazykem ukazoval, jak mě milují; byl to osud, který bych nepřál žádnému vlkovi.

Nějaká část Seana se zdála být v klidu, když jsem mu řekl, že máma vypadá šťastně, že její úsměv je upřímný a vřelý. Nebyl jsem si jistý, jestli bych měl nějaký talent na magii duchů jako Cordelie, nebo jestli jsou mé schopnosti někde jinde, ale rád jsem si myslel, že Sean není sám, když přešel travnaté nádvoří, aby se připojil ke svým hlídkovým přátelům.