Kapitola 47

"Víš, že ji můžeme odstranit z rovnice, a ty bys s tím nemohl nic udělat," řekl Arthur tichým a pevným hlasem. Bez mrknutí hleděl zpět na Liama a ujistil se, že mu neunikl význam jeho slov, jeho záměrů.

Začalo se mi svírat hrdlo, jako by mě jeho slova fyzicky dusila. Přitáhl jsem si ruku ke krku a svíral jsem ji, jako bych se snažil odtrhnout Arthurovu ruku od mého krku, ale samozřejmě mě nikdo nedržel.

Potřeboval jsem se nadechnout, potřeboval jsem se uklidnit. Všechno bude v pořádku. Ale samozřejmě jsem tomu nevěřil. Arthur právě ohrožoval můj život. A ani se neobtěžoval podívat se mým směrem. Byl jsem jen pěšec v nějaké přesilové hře, kterou měl proti Liamovi. Samozřejmě ho nezajímalo, jak jeho slova dopadla.