Kapitola 67

Následujícího dne to v kampusu bzučelo tolika žvaněním o Avině nové knize. Všude, kam jsem se otočil, studenti tryskali nad jejím „skvělým“ písmem. Nemohl jsem tomu uvěřit. Připadal jsem si jako v zóně soumraku nebo tak něco.

Srdce se mi sevřelo pokaždé, když jsem šel kolem pár lidí a slyšel jsem: "Četl jsi Avinu novou knihu? Je tak úžasná. Ani jsem nevěděl, že je spisovatelka."

Měl jsem to být já, kdo dostane ocenění. Nebylo to ani tak, že bych chtěl pozornost. Nesnášela jsem pozornost. Ale prostě nebylo správné, aby Ava takhle ukradla mou práci a vzala si za ni zásluhy.