Kapitola 5

Nic z toho dne neznamenalo katastrofu. Když jsem projížděl známými ulicemi, svítilo slunce a vše se zdálo být na svém místě.

Když jsme dorazili, kaple byla zcela zaplněná. Téměř všichni přišli vzdát poslední poctu.

Prohlédl jsem si místo a byl jsem spokojený, že je vše na svém místě. Nikdo z ostatních moc nepomohl, když došlo na přípravu pohřbu. Byl jsem ten, kdo zůstal nést tíhu všeho.

Přesto jsem si nestěžoval. Bral jsem to jako šanci, abych mu oplatil to, co pro mě udělal. Koneckonců mě nakrmil, oblékl a nad hlavou mi dal pokoj.

Služba měla začít a většina lidí už seděla. Rozhodl jsem se sednout si na opačnou stranu. Nebylo to správné sedět s ostatními. Zvlášť se mi nelíbilo sedět vedle Emmy.

" Mami, proč tady sedíme...neměli bychom si sednout vedle babičky?" ptá se Noah a ukazuje na místo, kde byli ostatní.

Samozřejmě jsme měli divné pohledy, ale bylo mi to jedno. Ostatně nebylo tajemstvím, že mě rodina po tom všem, co se stalo, úplně nepřijala.

" Většina lidí už sedí. Nechci, abychom způsobili poprask," zalžu.

Vypadá, jako by mi nevěřil, ale rozhodl se to nechat být. Přichází otec a kázání začíná právě ve chvíli, kdy cítím, že vedle mě někdo sedí.

napínám se. Poznal bych jeho přítomnost a kolínskou kdekoli. Nevím, co tady seděl, dělal. Měl by být se svou drahou Emmou. Vlastně bych byl radši, kdyby tam byl.

Sakra, zním hořce. Což jsem byl. Hořký, naštvaný a zraněný.

" Tati" zašeptal Noah, což způsobilo, že se pár lidí otočilo a podívalo se na nás.

Mrknu na ně a přinutím je se otočit.

" Mohu si sednout mezi vás dva?" šeptá mi Noah.

Vydechnu úlevou. Díky bohu za malé zázraky. Nemusel bych být poblíž jeho dusivé přítomnosti.

Klidně se s námi pohybujem a dokážu si s ním vyměnit sedadla. Ve chvíli, kdy to uděláme, cítím, že napětí trochu polevilo.

"Všichni musíme jednoho dne opustit tento svět, otázkou je, jak ho opustíte? Udělali jste změnu? Změnili jste to a dotkli se životů lidí, které jste cestou potkali? Nebo jej opustíte s lítostí?" kazatel má otázku.

Nemůžu si pomoct a přemýšlím o tom. Kdybych dnes zemřel, kdo se zúčastní mého pohřbu? Bude to mé okolí vůbec zajímat? z koho si dělám srandu? Nemohli. Pravděpodobně by uspořádali slavnostní hostinu. Jediný, koho moje smrt zasáhne, bude Noah. Jen on a nikdo jiný.

Je to upřímně smutné. Život, který mám. Nemám žádné přátele hlavně proto, že se držím zpátky. Žít pod dokonalým stínem, kterým byla Emma přibita k tomu, že nikdy nebudu pro nikoho dost dobrý. Nebyl jsem tak krásný jako ona. S**y, jak byla. Chytrá, jak byla. Milovaná taková, jaká byla. Nebyl jsem dokonalý jako Emma. Ve srovnání s ní jsem nebyl nic.

I teď, když jsme starší, jsem stále v jejím stínu. Nikdo nevidí mou bolest nebo utrpení. Všechno je to o Emmě. Její bolest je větší než moje. Její štěstí je prioritou před mým. Ona je vždy na prvním místě v mysli každého, zatímco já se honím za zbytky jejich náklonnosti.

" Mami" Noahův hlas mě vytrhne z mých myšlenek.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že služba skončila a všichni odcházeli.

" Ava, jsi v pořádku?" z jeho hlubokého hlasu mi vždy běhá mráz po zádech.

Nechci s ním mluvit, natož se na něj dívat, ale budu muset, protože příštích deset let budeme sdílet Noahovu péči.

Pokrčím rameny a vstanu, aniž bych se na něj podíval. Vím, že to vypadá neslušně, ale prostě se na něj nemůžu dívat. Aby ne, když vzpomínka, jak láskyplně zíral na Emmu, je stále čerstvá v mé mysli.

" Pojď, Noahu, jdeme"

Vyskočí a jdeme ke dveřím. Jakmile jsme venku, bombarduje nás dav lidí, kteří nám chtějí vyjádřit soustrast. Uvidím některé své kolegy a zamávám jim.

Ještě jsme nepohřbili otce a už jsem byl vyčerpaný.

" Takže ses konečně rozhodl ukázat svou tvář," říká za mnou Emmin hořký hlas.

Otočím se k ní čelem. Obličej měla skvrnitý a oči rudé a opuchlé, ale pořád vypadala jako zrůdná bohyně.

povzdechnu si. Tak jsem jí teď nechtěl čelit.

" Teď ne Emmo. Můžeme nejdřív pohřbít otce?"

Usměje se a pak se nakloní, takže jsem jediný, kdo ji slyší.

" Pohřbíme ho v pořádku, ale dovolte mi, abych vám řekl, že jsem tady, abych zůstal. Před všemi těmi lety jsi mi také vzal mou rodinu, ale už ne. Mám v plánu vzít všechno zpět, včetně muže, který měl být."

můj“ pak ustoupí a odejde právě ve chvíli, kdy nás kazatel volá, abychom se vrátili tam, kde je hřbitov.

Noah se podívá mezi mě a odcházející záda mé sestry, ale nic neříká. Jsem z jejích slov v šoku, ale ve skutečnosti nejsem překvapený.

Nerozumí tomu, že nemusí nic brát zpět, protože žádný z nich nebyl zpočátku můj. Rodina, o které mluví, uctívá zemi, po které chodí. A Rowan? Rowan byl a stále je jejím mužem.

Potlačuji bolest, která mě chtěla utopit, a vedu Noaha na místo, které bude místem posledního odpočinku otce.

Stojím trochu daleko od matky, Emmy a Travise. Jsou namačkaní k sobě. Při pohledu na ně a na mě byste si mysleli, že jsem cizinec, který se právě účastní pohřbu místo jejich části.

" Prach do prachu..." říká kazatel, když skládají otcovo tělo na zem.

Poté začnou jeho rakev zasypávat zeminou, dokud není zcela pohřben. Matčino kvílení je nejhlasitější, když prosí, aby se k ní otec vrátil. Emmě a Travisovi stékají po tvářích tiché slzy, když ji drží v náručí.

Utěšuji Noa h. Objímám ho, když vedle mě pláče. Když ho takhle vidím, vhání mi to slzy do očí. Nesnáším, když ho vidím v bolesti. Utírám si slzy. Musím být kvůli němu silná. Teď mě potřebuje.

Znovu nás zaplavují lidé, aby vyjádřili svou soustrast. Bezmyšlenkovitě je přijímám. Bylo to, jako bych tam byl, ale zároveň nebyl. Když jsem z toho vyšel, většina lidí už byla rozptýlena.

" Mami, táta a máma," táhne mě a ukazuje na Rowanovy rodiče.

Byli tam s Rowanem a jeho dvojčetem Gabrielem.

Když je zdraví, stojím rozpačitě. Chvíli na mě koukají, ale nic neříkají. Oba víme, že jsem nebyl jejich volbou pro jejich syna.

" Můžu si s nimi dát svačinu?" ptá se Noah a já přikývnu.

Už několik hodin nejedl, takže měl hlad. Jakmile odejdou, zůstaneme rozpačitě stát vedle sebe. Teď, když jeho pozornost nezabíral Noah, byla to jen Emma, která stála pár stop od nás.

Už jsem se chtěl omluvit, když slyším skřípění pneumatik. Všechno se stalo tak rychle. Muži se zbraněmi zahájili palbu. Ve chvíli, kdy začali střílet, jsem viděl, jak se Rowan vrhá pro Emmu.

Stál jsem šokovaný, když jsem sledoval, jak ji chrání svým tělem.

Nemůžu uvěřit, že mě opustil, aby ji chránil. Proč mě to vůbec překvapilo? To jen dokázalo, že nikdy nebudu jeho prioritou. Vidět, jak ji chrání svým životem, ve mně něco úplně zlomilo.

" Pozor!" Křičel na mě muž v neprůstřelné bundě.

Odstrčil mě z cesty, ale už bylo pozdě. Něco mi propíchlo kůži a já spadl z dopadu úderu. Vyrazil se mi dech.

" Zavolejte někdo záchranku," poklekl vedle mě a přitlačil na ránu.

Byla jsem zmatená, točila se mi hlava a bolelo mě to. Šel jsem mu říct, že jsem v pořádku, ale pak jsem viděl, jak mi krev nasákla šaty a jeho ruce. Nenáviděl jsem ten pohled na krev.

" Ach bože...Noahu" zašeptal jsem.

Byl to moje poslední myšlenka těsně před tím, než se všechno rozplynulo ve tmě.