Kapitola 572 Chybí mi můj syn a kamarád

Selena*

Ztratil jsem pojem o čase, jak se noc chýlila k úsvitu a vycházející slunce vrhalo do místnosti svou jemnou záři. Vyčerpání na mě doléhalo těžce, nejen fyzicky, ale i psychicky, a neuvědomoval jsem si svou daň, dokud ranní světlo nezačalo prosvítat závěsy. Mé první myšlenky, když jsem se probudil, se točily k Austinovi a Zanderovi a přemýšlely jsem, jak se jim beze mě daří.

Všechno se stalo mrknutím oka a já si nemohl najít čas přemýšlet nebo reagovat... Nedokázal jsem přemýšlet ani reagovat sám. Co se to se mnou dělo a proč je to všechno tak matoucí? Nechtěl jsem tu být, ale nemohl jsem popřít, že jsem sem přišel. Co na tom sakra vlastně bylo?