Kapitola 144

Diana

Dominicusova ruka mě lehce sevře a já na něj vzhlédnu. Jeho výraz se nezměnil, ale cítím to – štětina jeho emocí, slabé, ale nezaměnitelné vlnění jeho síly.

Vzduch utichá, okamžik tak krátký, že by se dal skoro promeškat, a přesto to stačí, aby se mi zježily chlupy na těle.