Kapitola 176

Diana

Pomalu se probouzím, slabé teplo odpoledního slunce proudící okny a jemně dopadající na můj obličej. Mé tělo je těžké, jako bych se propadl do matrace, a na chvíli si nemůžu vzpomenout, proč se cítím tak... jinak.

Zamrkám, oči se mi třepotavě otevřou a vnímám známé prostředí mé ložnice. Zpočátku dezorientovaný nehybně ležím a zírám do stropu, jak se opar spánku začíná zvedat. Tehdy do mě všechno najednou narazilo a při vzpomínce se mi rozšířily oči.