Kapitola 75 Sedmdesát pět

Adrianův pohled

Sledoval jsem, jak se její tělo třese vzteky, když se ptala těch falešných lidí před námi. Všichni na ně s očekáváním hleděli a museli si uvědomit, že jejich tajemství bylo prozrazeno.

Žena vypadala bledě, ale muž stále udržoval silnou masku. Napjatě se zasmál, než se nervózně usmál. "Co-co to říkáš, Lolo? Choval jsem se k tobě jako k rodině a miloval tě jako svou vlastní dceru. Nerozumím, odkud ta obvinění přicházejí. Teď jsi nerozumná," řekl chvějícím se hlasem. Slyšel jsem, jak mu rychle bije srdce, a málem jsem se zasmál nad jeho patetickým pokusem o obranu.