Kapitola 107

POV Dylana.

Zíral jsem na okrsky, které budou brzy beta, a zamračil se, nebyl jsem schopen ho přečíst, ale vím, že to samé se o mně říct nedá. Můj výraz tváře prozrazoval všechno. Pomalu zvedl ruku a natáhl ji před sebe, tiše požádal o potřesení rukou.

"Děkuju." Zněl nesmírně upřímně a tak jsem váhavě vzal jeho nataženou dlaň do pravé a pevně s ní zatřásl. "Mockrát děkuji, kdyby to nebylo pro tebe..."