Kapitola 118

"Kolik toho jsi slyšel?" Zamumlal a stále se mi odmítal podívat do očí, opravdu jsem nemohla uvěřit, že v někom vyvolávám tolik strachu. Nenáviděl jsem to.

"Upřímně si myslíš, že jsi první lidský teenager, který hledal ochranu?" zeptal jsem se s pobaveným úsměvem, snažil jsem se v něm zmírnit paniku, ale místo toho jsem v jeho očích viděl jiskru zvědavosti.

"Myslíš... ale pak..." uchechtl jsem se na kluka, když se mu v hlavě otáčely kola. "Ty a Dylan?" Jen jsem nad jeho dotazem zvedl obočí a pokrčil rameny.