Kapitola 123

Už jsem to nemohl déle vydržet, přehodil jsem své unavené tělo přes tělo svých matek a zabořil svůj náhle vzlykající obličej do její hrudi a křičel!

Vím, že můj výkřik neskrýval nic jiného než čistý smutek a ze rtů mi vycházely další a další výkřiky úzkosti. Slyšel jsem svou vlastní bolest vibrovat ze stěn a vracet se k mým vlastním uším, cítil jsem, jak z mých očí konečně odchází nekonečný proud měsíců, za které stojí slzy, a bolest na hrudi překrývala všechna fyzická muka, která jsem kdy cítil. Nechal bych krále bičovat, dokud bych neumřel, kdyby to znamenalo, že moje matka neleží bez života a sama v domě, který nebyl její.

Strach, který musela cítit, když na ni královský vlk znovu a znovu zaútočil, by byl astronomický. Nikdy jsem jí nedal dostatek uznání za všechno, co pro mě udělala, a teď bych to nikdy nedokázal. Můj stisk na ní byl neochvějný, a kdyby zůstala naživu, nepochybně by jí na kůži zůstaly modřiny.