Kapitola 448
Dylanova pohledu.
„Ale, Lewisi… co se sakra stalo s mou rukou?!
„My jsme ne…“ Polkl a snažil se najít slova, ale zdálo se, že se mu zasekávají v krku, když se na mě díval, vina mu zatemňovala některé rysy ruky. „Myslím tím, že jsme tě měli zašít stejně… ale ty jsi byl… pryč… takže když jsi zázračně…“ Byl fakt, že jsem byl naživu, opravdu zázrak? Nebo to byla jen nějaká zvrácená připomínka toho, že se nikdy nezbavím stresu? Zdálo se, že si svá slova plete víc než kdy jindy, jako by šlapal po skořápkách vajec, když mi vyprávěl příběh o mé ztracené končetině. „Tvoje ruka mi doslova visela a ty jsi najednou začal znovu krvácet. Nemyslel jsem na nic jiného, než na to, abych tě udržel naživu. Je mi to tak moc líto, Dyl.“ Udělala bych totéž, kdyby se role obrátily. Milovala jsem Lewise víc, než jsem si kdy byla ochotna přiznat. „Byl jsi naživu, ale tvoje ruka se nedala zachránit, krvácela jsi.“ Já... musela jsem zastavit krvácení, takže já... takže my...“ Zatímco mluvil, jeho ruka mi jemně pokryla obličej a já jsem se přistihla, jak se do něj lehce nakláním, jeho palec mi přejel po lícní kosti.