Kapitola 4

Jakmile jsme se dostali do jídelny, chtěl jsem si dát něco k jídlu, protože jsem dnes ráno nedostal žádnou snídani a Lexie stále stála vedle mě. Vypadala jako docela milá dívka, ale bylo na ní něco divného. Chci říct, nikdo se se mnou nikdy nechtěl tak rychle spřátelit. Bylo to pro mě opravdu zvláštní.

Nevím, co ji přimělo přesednout si a posadit se vzadu vedle mě.

Byl jsem z toho trochu unavený. Ale nechtěl jsem to zpochybňovat. Stejně ještě ne.

"Takže si myslíš, že jsi tak zatraceně skvělý, že?" Řekl někdo za mnou. Tak jsem se otočil a stála tam Izzy.

"Co máš teď za problém?" zeptal jsem se a otočil se k ní. A Lexie stála vedle mě, ale zvedl jsem ruku. Nepotřebuji, aby za mě ostatní stáli. To je ještě horší pro nové dítě ve škole. Bylo to něco, co jsem musel udělat pro sebe.

"Snažíš se chovat sladce a nevinně, ale nejsi nic jiného než zkurvená děvka. Že?" zeptala se.

"Neobviňujte mě, protože se zdálo, že se o mě vaši malí přátelé zajímali . Neměl jsem s tím nic společného." řekl jsem.

"Donutím tě zaplatit, můžeš si na to vsadit." Řekla a začala odcházet.

"Těším se." řekl jsem. A na chvíli přestala chodit, ale neotočila se, aby se na mě podívala. Přešla ke stolu, kde seděli její přátelé.

S Lexie jsme dostali jídlo a Lexie mě vzala k dalšímu stolu, u kterého seděla spousta dětí, a všechny mi je představila.

Všichni u stolu se mě začali na spoustu věcí ptát a proč jsme se sem přestěhovali.

"Mamince bylo nabídnuto místo vrchní sestry v pečovatelském domě. Říká, že je to lepší plat, proto jsme se přestěhovali sem." řekl jsem.

"Zatím se ti to líbí?" zeptal se další.

"Jo. Není to tak špatné. Je tady spousta opravdu dobrých turistických stezek." řekl jsem.

"Máš rád turistiku?" zeptal se Jasper.

"Jo. Miluji být venku. Lesy kolem jsou tak krásné." řekl jsem.

"No, jestli chceš, vím o několika stezkách v okolí, o kterých moc lidí neví." Řekl.

"Rád bych o nich slyšel." řekl jsem.

Najednou celá místnost ztichla a já se rozhlédl, abych zjistil proč. Izzy vstala ze židle s opravdu širokým úsměvem na tváři a já se podíval ke dveřím, abych viděl trojčata.

Otočil jsem se zpátky ke stolu, abych se na ně nedíval, ale to evidentně nefungovalo.

Odehnali děti, které seděly u stolu vedle nás, a posadily se ke stolu, takže byly jen pár centimetrů ode mě.

Jen jsem protočil očima a podíval se na Lexie. Věděla, co k nim cítím a jak vždy sedí poblíž mě.

Ani jsem teď nechtěl vidět výraz na Izzyho obličeji. Takže jsem se jen soustředil na lidi u tohoto stolu přede mnou.

"Tak Novo, co kdybych ti jednoho dne skutečně ukázal jednu z těch turistických cest?" zeptal se Jasper.

"Chceš mě vzít na výlet? Jsem docela schopný to udělat sám." řekl jsem.

"Moje jsou docela pokročilé." Řekl. Ale jen jsem se ušklíbl, když to řekl.

"Jaspere. Přestaň být chlap a nech ji na pokoji. Budeš mít spoustu dalších příležitostí ji zasáhnout, ale je to její první den." řekla Lexie. A ostatní se začali smát.

"Takže Nova, říkala jsi, že jsi se v životě hodně posunula." Řekla mi dívka.

"Jo. Zatím 14 škol. Doufám, že tady dokončím poslední ročník. Ale uvidíme." řekl jsem.

"Říkal jsi, že nenávidíš zimu. Proč bys chtěl absolvovat poslední ročník tady?" zeptala se Lexie.

"Bylo by hezké zůstat v jedné škole celý rok." řekl jsem.

"Jo. Myslím, že by to bylo v pořádku. Všichni jsme celý život chodili do stejných škol. Všichni se známe celý život." řekla Lexie.

"Máš štěstí. Nikdy jsem se s nikým opravdu nepřiblížil, protože jsem věděl, že to nemá smysl. Prostě bych odešel." řekl jsem.

"Takže nemáš žádné přátele, se kterými mluvíš z předchozích škol?" zeptal se Jasper.

"Ne. Většina z nich si pravděpodobně ani nepamatuje, kdo jsem." řekl jsem.

Viděl jsem ostatní u mého stolu, jak se velmi nenápadně dívají na trojčata, ale nechtěl jsem . Nechtěl jsem, aby věděli, že na ně vůbec myslím. I když jsem si myslel, že cítím, jak mi vrtají díry do hlavy tím, jak na mě zírají.

Byl jsem opravdu vděčný, když oběd skončil.

Měli jsme posilovnu, tak jsme se šli do šatny převléknout a pak jsme zamířili do tělocvičny.

Všichni jsme hráli volejbal a gauč nás rozdělil do dvou různých skupin. Byl jsem ve druhé skupině, ale první skupina hrála první, zatímco jsme seděli na tribuně a sledovali je.

V polovině cesty nám řekl, abychom se převlékli. Tak jsme si vybrali naše týmy a dostali se do volejbalového týmu.

Izzy byl v druhém týmu a trojčata také. Což mi bylo dobře. Ale byl jsem umístěn blízko sítě.

Viděl jsem, jak se na mě Izzy hnusně ušklíbla, než začala hra, a pokaždé, když dostala míč, schválně ho namířila na mě a měla za tím spoustu síly. Vlastně mě to překvapilo. Ne že by mě to zastavilo.

Podařilo se mi zachytit každý její útok a udržet hru v chodu, což mě ve skutečnosti vzbudilo velkou pozornost mého týmu a zdálo se, že jsem byl ohromen, že mohu hrát.

Nenechal jsem se tím b***em vyděsit a ujistil jsem se, že to věděla také.

Když trenér zapískal, znamenalo to, že den konečně skončil a já si mohl odpočinout.

Otočil jsem se zády k druhému týmu, když jsem najednou slyšel někoho křičet 'Pozor'.

Rychle jsem se otočil a volejbal mi mířil přímo na hlavu, takže jsem uhnul z cesty právě včas a Izzy byla jediná, kdo stál u sítě, kdo ho mohl hodit.

"Vážně si chceš zajít?" zakřičel jsem, když jsem vstal a začal jít směrem k Izzy.

Vypadala překvapeně mým náhlým výbuchem a Lexie přiběhla a postavila se přede mě.

"Věř mi. Nestojí za to. Na téhle škole jí projde všechno. Ty jsi ten, kdo se dostane do problémů." řekla Lexie.

Tak jsem se otočil a odešel jsem s Lexie.

Vrátili jsme se do šatny, kde jsem se převlékla a Izzy vešla dovnitř a zamířila do sprch.

Seděl jsem na lavičce uprostřed místnosti a viděl jsem venku nějaké čisticí prostředky, protože šatna byla právě uklizená.

Popadl jsem láhev bělidla a Lexie se zeptala, co dělám. Ale přešel jsem do sprchy a popadl Lexiein šampon, nalil jsem do něj bělidlo a vrátil ho tam, kde ho nechala.

Rychle jsem vrátil bělidlo, popadl své věci a Lexie a odešli jsme ze šatny, aby nikdo nevěděl, že jsme to my.