Kapitola 1

Kapitola 1 Zrada

Moana

Byl horký letní večer a já jsem právě strávil celý den hledáním práce.

Najít práci jako člověk ve světě ovládaném vlkodlaky, zvláště uprostřed ruchu velkoměsta, nebylo snadné. I když jsem vystudoval výchovu v raném dětství, žádná škola mě nechtěla zaměstnat, protože jsem byl člověk. Vlkodlačí rodiče byli pobouřeni při pomyšlení, že by jejich děti učil „bezcenný člověk“, jako by moje dovednosti, elán a vzdělání nic neznamenaly.

Takže jsem se teď omezil na servisní práce, které bylo také bohužel těžké sehnat, protože pracovní trh byl přesycený jinými lidmi, kteří také zoufale chtěli platit své účty.

Kdybych si ale brzy nenašel práci, přišel bych o byt. Můj pronajímatel mi už dal třicetidenní výpověď. Pokud nezaplatím nájem – a tři měsíce nájemného, které jsem už dlužil – do konce třiceti dnů, chystal se mě vystěhovat.

Pořád jsem měla svého přítele Sama. I když byl vlkodlak, nebyl na tom nijak výjimečně dobře, ale aspoň měl práci a mohl platit nájem. Byli jsme spolu už tři roky a znali jsme se pět, takže možná nastal čas promluvit si o brzkém nastěhování.

Když jsem šel po přeplněné městské ulici, na čele se mi usadila tenká vrstva potu, když jsem celý den běhal z obchodu do obchodu a snažil jsem se najít někoho, kdo by mě najal, začal jsem si uvědomovat, jaký mám hlad. Nemohl jsem si dovolit jíst venku, ale z těch lahodných vůní, které se linuly z restaurací, které jsem míjel, se mi začaly sbíhat sliny.

Jedna konkrétní restaurace přes ulici mě zaujala, ale ne kvůli vůni jídla.

Zastavil jsem se a oči se mi rozšířily.

Uvnitř restaurace, přímo v okně, byl Sam. Nebyl sám; byl s jinou ženou a byli…

Líbání.

" To si ze mě děláš srandu," řekl jsem nahlas, což způsobilo, že několik kolemjdoucích otočilo hlavu a věnovalo mi divné pohledy.

Sam mi řekl, že byl nedávno zaneprázdněn, že měl hodně práce... Opravdu tohle dělal? Podvádíš mě s nějakou jinou ženou?

Vztek ve mně probublal a bez přemýšlení jsem vyrazil přes ulici k oknu restaurace. Když jsem přišel blíž, otočil se mi žaludek. Tato žena byla nádherná – v podstatě supermodelka – a to mě nijak nezlepšilo. Nejen, že mě Sam podváděl, ale podváděl mě s někým, kdo takhle vypadal.

Byla hubená, blond a opálená s dlouhýma nohama, měla na sobě krátké večerní šaty a vysoké podpatky. Dostávám komplimenty na svůj obličej, tělo a dlouhé zrzavé vlasy, ale v tu chvíli jsem se cítil tak bezcenný, když jsem tam stál a díval se na Sama a jeho milenku.

Jak mi to mohl udělat?

Zastavil jsem se před oknem. Ani jeden z nich mě tam ani neviděl stát, byli tak pohlceni svým líčením.

Tak jsem bouchla na okno.

Sam a ta tajemná žena oba vyskočili a oči se jim rozšířily, když mě uviděli. Vtrhl jsem ke vchodu a vběhl dovnitř, ignorujíc podivné pohledy personálu restaurace a zákazníků, a rozběhl jsem se k místu, kde seděli Sam a ta žena.

" Jak se sakra opovažuješ?!" zakřičel jsem a ruce jsem měl sevřené v pěst. "Jsme spolu tři roky a ty mě podvádíš?"

Žena se dívala sem a tam mezi Sam a mnou s rozpačitým výrazem ve tváři, když restaurace ztichla, ale na Samově tváři byl vidět jen hněv a zášť. Sam beze slova vstal, popadl mě za paži a odtáhl mě z restaurace. Byl příliš silný na to, abych mu odolal, a tak jsem za ním klopýtal a vycouval na rušnou ulici se slzami, které mi stékaly po tvářích.

" Děláte si z nás oba blázny, Moano," zavrčel, když jsme byli venku.

" Dělám si z nás blázna?" Odpověděl jsem a můj hlas byl stále zvýšený. "Na veřejnosti se bavíš s jinou ženou!"

Sam jen protočil očima a odtáhl mě pryč od dveří. Jeho vlkodlačí oči žhnuly jasně oranžovou barvou a jeho tvář byla poseta hněvem.

" Ovládni svou náladu," zašeptal a hrubě mě přitlačil ke straně budovy. "Jsi jen obyčejný člověk. Měl bys mít štěstí, že jsem tě tři roky bavil."

Jeho slova pálila a můj zrak se zakalil slzami.

" Proč ona?" Zaskřehotal jsem, jak se mi*b zachytil v krku.

Sam, muž, který mi tři roky říkal, že mě miluje, se jen zasmál. "Jsi mi k ničemu," zavrčel. "Je to beta. Její rodina je neuvěřitelně bohatá a mocná a díky ní nastupuji příští týden do nové práce ve WereCorp."

WereCorp byla největší korporace na světě. Nejen, že ovládali všechny banky, ale také vyvinuli nejnovější a nejrozšířenější kryptoměnu 21. století: WCoin. Nikdy jsem to nepoužil – lidé to nesměli –, ale hodně vlkodlaků díky tomu extrémně zbohatlo, když to poprvé vyšlo.

Pokračoval: "Co jsi pro mě udělal, kromě toho, že jsi se ode mě šukal, protože si ani nemůžeš sehnat vlastní práci? Ve srovnání s ní nejsi nic. Jak se vůbec opovažuješ zpochybňovat mé rozhodnutí jít dál."

Nic jiného jsem nemohl říct; nic jiného, co by mohlo přijít na mysl, kromě toho, jak se od něj sakra dostat pryč. Nakonec jsem Sam odstrčil a odstrčil se od zdi. "F**k ty," zavrčel jsem a můj vztek se zmocnil, když jsem zvedl ruku a udeřil ho tvrdě přes obličej. Kolemjdoucí se na nás teď dívali, ale mně to bylo jedno.

Bez dalšího slova jsem se otočil na podpatku a bez ohlédnutí jsem vyrazil pryč.

Když jsem otupěle šel po ulici a utíral si slzy z očí, přemýšlel jsem o tom, jaký byl Sam, když jsme se poprvé setkali; na střední škole nebyl nic jiného než šikanovaný Omega bez sebevědomí, bez vyhlídek a bez přátel. Pomohla jsem mu získat sebedůvěru svou láskou a podporou, a on se mi odvděčil takhle? Tím, že mě necháš kvůli nějaké blondýně, všechno kvůli práci ve WereCorp?

Nic mě nezlobilo víc než vědomí, že můj tříletý přítel a nejlepší kamarád po pět let mě tak snadno opustil kvůli penězům a moci.

Pořád jsem vztekal, když jsem vyšel na křižovatku, příliš otupělý na to, abych se před přejezdem pořádně podíval. V tu chvíli jsem zaslechl zvuk hučení auta a vzhlédl jsem a uviděl luxusní auto, které jelo přímo ke mně. S nadávkou pro sebe jsem klopýtal dozadu a spadl do louže těsně předtím, než mě auto srazilo.

Auto se skřípěním zastavilo vedle mě, což bylo překvapivé, protože jsem předpokládal, že po té, co mě málem srazili, prostě odjedou, ale ještě víc mě překvapila osoba, která seděla uvnitř auta, když se stáhlo okno.

Edrick Morgan, generální ředitel WereCorp.

Edrick byl známý nejen tím, že byl nejmladším generálním ředitelem v historii společnosti a dědicem největšího jmění na světě, ale také svým ohromujícím vzhledem – a přestože mě všechno, co se dnes stalo, neuvěřitelně ranilo a zlobilo, nemohl jsem si nevšimnout jeho silné čelisti, jeho svalnatých ramen a paží a jeho neuvěřitelně krásné tváře.

Otevřel jsem m outh, abych řekl něco o tom, jak mě málem srazil, ale než jsem to mohl udělat, prohlédl si mě od hlavy k patě a vyhodil peníze z okna a odjel s otáčkami motoru.

Edrick Morgan, generální ředitel WereCorp, mě málem srazil svým autem... a hodil mi peníze, jako bych byl nějaký žebrák.

Všichni vlkodlaci byli opravdu arogantní jako*díry.

Hodil jsem peníze na zem a vstal a potichu jsem si nadával, když jsem si uvědomil, jak mám promočené a špinavé oblečení. Musel bych jít domů a podívat se, jestli bych mohl vyhrabat drobné, abych je vzal do prádelny, abych mohl zítra pokračovat v hledání práce, ale připouštím, že teď jsem chtěl jen utopit svůj smutek.

Šel jsem pár bloků, nakonec jsem uviděl bar, který vypadal hezky a tiše. Zhluboka jsem se nadechl a uhladil si potřísněnou košili, prošel jsem dveřmi a přistoupil k vyhazovači.

Vyhazovač na mě přimhouřil oči a prohlížel si mě od hlavy k patě, vnímal můj špinavý vzhled a očichával vzduch přede mnou.

" Žádní lidé nejsou povoleni bez člena doprovodu," zavrčel a založil si ruce.

Zamračil jsem se. "Člen?" zeptal jsem se. "Jsem platící zákazník. Jen mě nech si koupit drink."

Vyhazovač zavrtěl hlavou a začal mě uvádět ke dveřím, jako bych byl nějak na obtíž.

" Je to vůbec legální?" řekl jsem a zvýšil hlas. "Nemůžete jen tak diskriminovat lidi! Jsou moje peníze tady bezcenné jen proto, že-"

" Je se mnou," řekl náhle zezadu přísný a jasný hlas.

Oba jsme s vyhazovačem vzhlédli a otočili jsme se, abychom viděli na schodech stát muže v obleku.

Edrick Morgan.