Kapitola 53: Charitativní galavečer
Moana Neviděl jsem Edricka další den, ani den poté. Když nebyl v práci, zůstával většinou ve své ložnici nebo ve své pracovně a mluvil se mnou jen krátce. Nemohla jsem si pomoct, ale zajímalo mě, jestli tuší, že jsem šla s jeho bratrem na večeři, i když jsem, pravda, také o Ethanovi vůbec neslyšel.
Jak dny ubíhaly a Selinin termín se blížil, stále jsem se nerozhodl, zda si dítě nechat, nebo ne. Ocenil jsem laskavou štědrost hospodyně, ale viděl jsem, že její trpělivost začíná docházet. Pokud se brzy nerozhodnu, byl jsem si téměř jistý, že Edrickovi něco řekne; hospodyně si z mých narážek nepochybně okamžitě uvědomila, že dítě patří Edrickovi a že je příliš loajální k rodině Morganových, aby mu o tom nic neřekla.
Nemohla jsem si pomoct, ale zajímalo mě i něco jiného: kdybych se rozhodla, že si dítě nechám, byl by také dobrý nápad konečně Edrickovi říct, že jsem začala vykazovat známky toho, že mám vlastního vlka? Bylo by pravděpodobnější, že by přijal dítě za své, kdyby věděl, že to vlastně není hybrid? Ale na druhou stranu, způsobilo by to pro něj větší zklamání, kdyby se dítě stalo bez vlka? Mina stále nevykazovala žádné známky toho, že by se v dohledné době plně vynořila, takže se nedalo říct, jestli budu v očích všech vždy považován za člověka.