Kapitola 59

Když už mluvíme o Rose, měl jsem velké štěstí, že jsem o svého vlka nepřišel tak, jako většina ostatních po odmítnutí. Nikdy se mnou nepřestala mluvit a stále se čas od času posune. Rozhodně však byla mnohem tišší a rezervovanější než její normální žvanilové já. Také, když se mnou mluví, slyším v jejím hlase bolest a smutek.

Než budu vůbec uvažovat o vztahu s Bradym – za předpokladu, že je dokonce upřímný v tom, že chce být se mnou a ne jen škádlit – musíme si oba s Rose najít čas na uzdravení... nejen z toho odmítnutí, ale také ze všeho, co se stalo před ním a po něm.

To bude nějakou dobu trvat, částečně proto, že stále ještě úplně nerozumím všemu, co se stalo po odmítnutí. Matně si vzpomínám, jak mě chytili, když jsem se snažil opustit smečku West Mountain Pack, ale nevím, kdo mě popadl. Vlastně ani nevím, jestli mám popadnutí charakterizovat jako „záchranu“ nebo „únos“.