Kapitola 102

Lucovy rty jen stěží, sotva se otřely o ty moje, než jsem zalapal po dechu a odstrčil ho pryč.

" Luca!" vykřiknu, ucouvnu o pár kroků a zírám na něj s vykulenýma očima.

" Ach můj bože, Ari!" vykřikne, zaboří si ruce do vlasů a frustrovaně se ode mě odvrátil a zatnul čelist. "Co to myslíš vážně!? Na co jsme tady, když nechceme -"