Kapitola 112

Ležím dobrých deset minut v dokonalém pohodlí, nechávám svou mysl obrátit, kam chce, pročesávám si prsty vlasy a přeji si pořádný kartáč místo těch skrovných hřebínků, které Akademie poskytuje svým chlapcům, kteří zjevně péči o vlasy opravdu nepotřebují.

Pasivně přemýšlím, jestli existuje nějaký způsob, jak vyžádat pořádný kartáč, když najednou zazvoní zvoneček na číšníkovi. Nedočkavý, trochu vzrušený, vyskočím a utíkám k němu, potěšen, když otevřu dveře a najdu tam na mě čeká malý obložený oběd – jen sendvič a sklenice jablečného džusu, ale stejně.

Chci říct, není to power bar, že?