Kapitola 128

Úplně mi srší energie, když se s Jacksonem vynoříme dveřmi zámku a ven na slunce. Stále na něj kradu pohledy, kterých si buď nevšímá, nebo předstírá, že ne, jeho definované rysy zasazené do obvyklých drsných linií. Nemohu však udržet úsměv na tváři.

Chvíli jdeme mlčky, já se snažím udržet krok s Jacksonovým dlouhým krokem. Směju se, po chvíli, když mě začne předbíhat.

" Co?" zeptá se a pohlédne dolů a trochu dozadu ke mně. "Co je vtipné?"