Kapitola 431
„Ano, přesně to, co si přeje každý, kdo hledá dokonalý domov,“ zamumlá táta a vrhne na ni úšklebkový pohled. Máma dychtivě přikývne, jako by to byla očividná pravda.
Jackson a já mlčíme a stojíme blízko sebe. Cítí mou úzkost, vysílá po našem poutu vřelý záblesk ujištění a otírá se rukou o mou. Usmívám se na něj a poděkuji mu, ale pak si povzdechnu a otočím se ke dveřím, které se otevírají.
Je to krátká, tichá procházka chodbou do místnosti, kde čekají moji profesoři, a když nás pět vejde, kapitán překvapeně zvedne obočí. Neumann se jen ušklíbne, jako by to čekal, a pak se podívá na hodinky, jako by se nemohl dočkat, až tohle bude mít za sebou. Alvez je, k mému překvapení, nejvřelejší.