Kapitola 156

" Prosím," zamumlal Alvez a ukázal na všechna místa - na svůj stůl. Když váhám, potopí se. do své pojízdné židle, která se o pár centimetrů posouvá dozadu. Když vidí můj zmatek, jeho úsměv roste. "Bohužel mám málo sedadel v této malé místnosti - hrady, tak široké zametací sály, takové...malé malé pracovní prostory."

Když znovu ukázal na stůl, zvednu obočí a já si uvědomím, že chce, abych si tam sedl. Ale znovu si jen v duchu povzdychnu, udělám, co říká, a zvednu se na stůl tak, že se mi houpají nohy. Zkřížím je u kotníků, nakloním se dopředu s rukama přitisknutýma k okraji stolu a ostražitě ho pozoruji.

Na Alvezově tváři je takové potěšení, jak nade mnou kouká očima. Je to tím, že má rád, když mě vidí nevyrovnanou? Nebo je to prostě...jaký je?