Kapitola 243

"Dostali jsme tvoje záda, Ariel," zamumlal Rafe a poplácal mě po koleni. A pak strávíme několik dalších hodin tichým povídáním, necháme své myšlenky toulat se, nikdo z nás se opravdu nepohne do postele. Místo toho pomalu – možná současně – všichni usínáme schoulení vedle sebe, jako jsme to dělali, když jsme byli malí. Hromada štěněte, říkala tomu máma.

A myslím na to, na svou mámu a svou rodinu a na to, jak moc miluji jejich bohaté teplo, když usínám vedle svých dvou nejlepších přátel.

Protože je zítra uvidím.