Kapitola 362

"Nooo, zlato," řeknu tiše, zasměju se a natáhnu ruku, abych ho pohladila po tváři. "Musíme vstát! Čeká nás celý den. A palačinky. A kafe. A malé malinové pečivo."

Zasténá, sklouzne rukou po mých zádech tak, aby se usadila na mé páteři a přitáhl si mě těsně k sobě, takže naše břicha byla v jedné rovině. Teplý nával mnou pulzuje, když si obtáčím nohu přes jeho, protože to miluji - miluji, jak chce každý centimetr své kůže přitlačit k mé, stejně jako to chci i já.

"Ne," zamumlal tvrdohlavě a kroutil hlavou. Ale pak se odmlčí a uvažuje. "No, malinové pečivo... ty si můžeme dát. Ale někdo je může přinést sem a šoupnout pod dveře, a pak je sníme v posteli."