Kapitola 385

Vážně se podívám do otcových zelených očí, žaludek se mi převrací úzkostí.

"Nikdy, nikdy," zavrčí můj otec, "nedovol, aby na tebe někdo takhle zvýšil hlas. Slyšíš mě?" Slyším, jak se v něm teď valí hněv - hněv, o kterém můžu říct, že se schovával kvůli mně.

Do očí se mi náhle hrnuly slzy, i když se překvapením ještě rozšířily. Protože to? To jsem nečekal.