Kapitola 47

Celou cestu domů jsme si s Lucou povídali.

A přestože nám procházka zabere asi pět hodin – terény jsou drsnější než rovná silnice, což nás zpomaluje – čas plyne jako mrknutí oka. Tři před námi jsou relativně potichu, plahočí se po kilometrech a ve tmě zakopávají o kameny, ale já a Luca se ztrácíme smíchy.

Bože - je vtipný a směje se také mým vtipům, což všechno mi trochu kroutí srdcem, protože s každým mílím míjející se moje zamilovanost do něj roste, palec po palci.