Kapitola 474

Když otevřu oči, stále jsem v Jacksonově náručí.

Ale nejsme v mém malém soukromém koutku na akademii – sedíme na okraji útesu a díváme se na moře zalité měsíčním světlem. „Je tu pohoda,“ mumlá Jackson a s uznáním se dívá na krajinu. „Předtím jsme sem chodili jen jako naši vlci.“

„Ach ne,“ zasténám a udeřím ho pěstmi do hrudi. „Usnuli jsme! Jacku! Moc se omlouvám!“