Kapitola 582

Než se všimnu, stojíme s Jacksonem na útesu a on si mě s zlomyslným zavrčením přitahuje k sobě, čímž mě překvapuje a rozesmívá. Rychle ho umlčí pořádným polibkem – tím dlouhým, hlubokým, chvějícím se smíchem, který mě rychle donutí k zoufalství. Pevně se k němu tisknu a objímám ho kolem krku.

Vrčení, které se Jacksonovi ozývalo v hrudi, bylo uspokojivě hladové, když mě přitáhl k sobě na zem, mé nohy si našly místo po obou stranách jeho boků, když si mě posadil na klín, prohloubil polibek a nechal jednu ruku ztratit se v mých vlasech, zatímco druhou mi přejížděl po zádech.

O pár minut později už skoro lapu po dechu, když přeruší polibek a podívá se na mě svým nádherným safírovýma očima, líně a s napůl přivřenýma víčky. „Ahoj,“ zašeptá.