Kapitola 635

Ale Lucův vlk zavrčí, otočí se, aby po ní štěkl, a Luca vedle mě napjatě zašeptá. Jen na něj tiše zašustím, zatímco můj vlastní vlk štěkne, přimhouří oči a řečí těla mu naznačí, aby se sakra couvl. Lucův vlk znehybní, myslím, že je fascinován tím mým, nezvykl na to, že se mu někdo postaví a zároveň ho netrestá.

Moje vlčice pak klusá kolem Lucovy srsti a vnímá barvy jeho pískově hnědé srsti, která je zplihlá a zacuchaná, a všímá si jeho neohrabaného postoje, jako by už léta neběhal, neskákal ani si nehrál. A pak se vrátí tam, kde začala, přímo před něj.

„Tak co jsi dělal, Luco?“ zašeptám tiše a hladím ho po vlasech. „Jen… jsem ho schovával? Žil jsi tak lidsky, jak jen to jde?“