Kapitola 660

Zírám na něj, pevně ovládám svůj hněv, zatnutou čelist, i když jsem od hlavy až k patě naprosto plná vzteku. Jak se opovažuje – jak se opovažuje mě ani neposlouchat!? Když mám tolik co dát – a tolik toho nabídnout můžu.

„To je vaše konečné slovo k této věci, pane?“ ptám se. „Ani mi nedovolíte ukázat, co tím myslím?“

„Ne,“ zavrčí. „Rád bych, abyste prokázal svou poslušnost, jako každý jiný kadet tady.“