Kapitola 75

Rafe se na mě podívá s malou grimasou, pomalu vytahuje obálku z krabice a zasouvá si ji do zadní kapsy na později, protože mě nechce nutit se dívat.

"Ne, přečtěte si to!" řeknu, mávnu na něj rukama a tvrdě pracuji, abych si stáhl své zklamání hluboko do žaludku. Protože, chci říct, vím, že kdyby máma věděla, že jsem tady, nikdy by mě nevynechala - pravděpodobně by mi napsala ten nejdelší dopis ze všech. Nemohu se tím zranit a nechci, aby musel čekat.

"Jste si jistý?" ptá se, váhá a obrací obálku v rukou.