Kapitola 817

Proběhne mnou lehké vzrušení, když se rozhlédnu po Zemi temnoty a uvědomím si, že jsem poprvé po týdnech mimo svou hloupou malou klec. Ohlédnu se na malé hnízdo polštářů a dek, které jsem tam nechal – ve kterém obvykle v noci spím – a z hrdla se mi vyhrkne smích. Protože jsem svobodný – alespoň prozatím – a dostanu nějaké zatracené odpovědi.

Otočím se doleva a kráčím pryč vzdáleností, o které si myslím, že je to hala, kterou jsem už několikrát prošel po boku Gabriela. Jdu tam, kde by podle mě měl být konec, a rozhlížím se doleva a doprava, snažím se vzpomenout si na uspořádání hradu. Napravo jsou veřejnější části palácových zasedací místností a tak dále – ale nalevo…

Zhluboka se nadechnu a prostě do toho jdu, protože vím, že experimentování je tady moje nejlepší šance. Pokročím ještě kousek vpřed, vychutnávám si relativní svobodu a pak se vrátím do Atalaxie, abych zjistil, jestli jsem udělal nějaký pokrok.