Kapitola 932

Marigold si mě dlouze prohlíží a já cítím, jak Jackson přistupuje ke mně, cítím, jak se usazuje na zemi za mnou. Holčička k němu prudce stočí oči a pak zpátky ke mně.

„Ariel,“ zašeptá a když vyslovím své jméno jejím slabým hláskem, sevře se mi srdce. Usmívám se na ni – širokým, bohatým úsměvem – i když mi z koutků očí stékají slzy. Rychle si je setřu, aby si nemyslela, že jsem smutná.

„Jo, přesně tak,“ říkám, trochu se směju a přesunu oči k mámě – která samozřejmě taky pláče.