Kapitola 974

„Ach, zlato,“ říká máma, chytá mě za tvář a soucitně se na mě dívá. „Někdy… Bohyně má s námi plány, které jdou dál než ty naše.“

„Sakra, to jo,“ říkám s úšklebkem, svalím se zpátky do máminých polštářů a vrhnu lehký pohled na srpek měsíce, který vidím vznášet se těsně nad obzorem úsvitu. „S tímhle překvapením je to jedno překvapení za druhým.“

„Jsi z toho nešťastná?“ ptá se mamka, sepne si ruce pod bradou a ustaraně se na mě podívá. „Ty… ty se nemusíš těšit, zlato. Promiň, měla jsem být zdrženlivější –“