Kapitola 2 Chybějící alfa princezna

Odvrátil jsem se od televize, aby moje pěstounská rodina nezaznamenala můj zájem o zprávy. Hlavně jsem nechtěl, aby mě Andrea viděla zírat na hezkého Alfa, který byl snoubencem zmizelé dívky.

Stále jsem slyšel slova reportéra, když přednášel příběh. Jeho hlas jako by se mi rozléhal myslí.

"Takže mám zprávu pro všechny dívky, kterým bude brzy osmnáct," řekla reportérka. "Pokud máš husté obočí a přirozeně kudrnaté vlasy, zavolej prosím na číslo dole na obrazovce. Můžeš být Alberta Wilsonová, dědička umírajícího miliardáře Alex Wilson." "Měla bys zavolat na číslo. Daisy." Cecillia zatahala za pramen mých divokých, nepoddajných vlasů. "Možná je to vaše skutečná rodina." Andrea ze sebe vydala výsměšný smích, až jsem se scvrkl.

"Daisy... zmizelá dědička!" Andrea se znovu zasmála. "Alex Wilson je vůdcem The United Association of Alphas." Protočila očima. "Daisy v žádném případě není Alfa."

"Miláčku, přestaň." Cecilia mrkla na svou dceru. "Neexistuje způsob, jak zjistit, zda má Daisy krev Alfa před svou první směnou v den jejích osmnáctých narozenin."

Dělal jsem, jako bych neviděl Ceciliino mrknutí ani Andrein úšklebek. Byl jsem od nich na takové zacházení zvyklý. Ale ani to nenapravilo , ani to méně bolelo.

Zavrtěl jsem hlavou na Cecilii. Andrea měla pravdu. Nebyla jsem žádná alfa princezna.

Je mnoho dívek v mém věku s hustým obočím a kudrnatými vlasy. Zjišťovat, jestli jsem nezvěstná dědička, by bylo ještě směšnější než vyhazovat peníze hraním loterie.

Pracoval jsem a šetřil peníze. Po vysoké škole si najdu dobrou práci a budu mít vlastní bydlení. Byl to jediný způsob, jak být zcela nezávislý a už nikdy nespoléhat na ostatní.

Kromě toho jsem nechtěl být Alfa. Slyšel jsem příběhy o tom, jak drželi pohromadě, aby zneužili Bety a Omegy, zatímco se snažili uspokojit svou chamtivost a touhu po moci a bohatství.

"Ne, děkuji. Ten život není pro mě," zašeptal jsem si pro sebe těsně předtím, než zazvonil telefon. "To je tvůj podivín, kamaráde," řekla Andrea a hodila mi telefon do klína. Ignoroval jsem urážku a přiložil si telefon k uchu. "Ahoj."

"Ahoj, Daisy," řekla Amy. "Ještě jednou se omlouvám za tvé narozeniny...Táta se tě chce zeptat na něco, co by se ti podle mě líbilo." "Daisy? To je Alan Gray."

Pan Gray byl Amyin otec a můj šéf. Měl jsem ho upřímně rád, protože to byl laskavý muž a někdy se ke mně choval lépe než moji vlastní pěstouni.

"Hej, pane Grayi, co se děje?" řekl jsem.

"Zítra je sobota. Vím, že pracuješ na obědové a odpolední směny, ale potřebuji někoho, kdo bude pracovat i na večeři. Leah potřebuje den volna, aby se zúčastnila pohřbu své babičky." "Navíc hodin by bylo skvělé," odpověděl jsem.

"Obávám se, že pracujete příliš tvrdě," povzdechl si pan Gray. "Budu v pořádku," ujistil jsem ho, dojatě, že mu na tom záleží. "Tak se uvidíme zítra," řekl a zavěsil.

Více práce bylo přesně to, co jsem chtěl. Byl to jediný způsob, jak uniknout tomuto životu a vybudovat si lepší budoucnost.

Většinu noci jsem přehazoval a nemohl dostat z mysli příběh Alberty Wilsonové nebo Victora Kleina. Obojí ve mně vyvolalo zvláštní tah v duši.

Následující den mě probudilo teplé sluníčko. Muselo být pozdě ráno. V panice jsem vyskočil z postele a spěchal se připravit do práce. Pak jsem spěchal dolů do kuchyně.

"Už bys měl být na cestě do práce," řekla Cecilia s rukama v bok. "Já... já vím," odpověděl jsem. "Nemohl jsem usnout skoro do svítání."

"Budeš muset jíst, když půjdeš do práce." Podala mi dva plátky toastu, které ležely na stole.

Při chůzi jsem okusoval toast. Bylo to studené a chutnalo to zvláštně, ale měl jsem dost hlad, aby mi to bylo jedno. Když jsem dorazil do restaurace, oba kusy byly pryč.

Když mě slunce zahřívalo na kůži a čerstvý vzduch ochlazoval plíce, nemohl jsem si pomoct a zastavit se před vchodem do restaurace. Pár okamžiků užít si ten okamžik předtím, než půjdete dovnitř a začnete pracovat, bylo neodolatelné. Než jsem zase vyšel ven, byla by už tma.

Zvuk davu přes ulici upoutal mou pozornost, když jsem sáhl po klice dveří. Nad všemi ostatními byl slyšet hluboký mužný hlas. Rozhlédl jsem se po davu, abych viděl, kdo to je, a zalapal jsem po dechu .

Snoubenec pohřešované dědičky mluvil k velkému davu! Victor Klein byl čistý alfa, když své publikum uchvátil svým šarmem. Všichni viseli na každém jeho slovu. Taky mě zaujal.

"Celá tato čtvrť bude vylepšena bez nákladů pro nikoho z vás," slíbil jásajícímu davu. "A všechny náklady na renovaci zaplatím já."

Páni. Možná ne každý Alfa je chamtivý hulvát. Victor chce zjevně pomoci vlkodlačí čtvrti a zlepšit jejich domovy a podniky.

Záviděl jsem Victorovi, jak snadno mluvil před svým publikem. Byl tak mistrovský, tak sebevědomý. A byla radost pohledět na jeho pohlednou tvář, svalnaté tělo a široká ramena.

Byl mužskou dokonalostí. Když jsem sledoval, jak se jeho smyslná ústa pohybovala, když mluvil, brnělo mě způsobem, kterému jsem nerozuměl. Ve dveřích restaurace se objevil pan Gray. "Bál jsem se o tebe, Daisy. Obvykle chodíš brzy na směnu."

"s... Promiň," koktal jsem jako vždy, když jsem nervózní. "Já... ehm... zaspal jsem." Ohlédl jsem se na Victora. "Není to úžasné, co dělá pro místní vlkodlaky?"

Pan Grey se zamračil. "Victor Klein nedělá nic pro ostatní," řekl a pokynul mi dovnitř. "Ale já... slyšel jsem, jak všem řekl, že zaplatí za vylepšení této čtvrti."

"Neřekl davu, že vlastní všechny budovy v této ulici," řekl. "A byl jsem varován, že musím zavřít restauraci, zatímco se budou dělat vylepšení, a poté se všem zdvojnásobí nájem."

"Victor vydělá jmění!" vykřikl jsem. Cítil jsem se tak hloupě. Victor byl přesně to, co jsem očekával od bohatého Alfa. Pan Grey si zhluboka povzdechl a nasadil si kuchařskou čepici. „Je čas jít do práce,“ řekl vřele.

Restaurace se brzy zaplnila obědovým davem. Spěchal jsem od stolu ke stolu a poskytoval svým zákazníkům tu nejlepší službu, jakou jsem mohl. Ale začalo se mi dělat špatně od žaludku a bylo těžké se soustředit na práci. Může se toast pokazit?

Když jsem seděl u stolu, viděl jsem pár sedící u stánku v mé oblasti. Popadl jsem menu a připravil jsem se, než jsem se k nim přiblížil. Bylo by těžké s nimi mluvit, protože atraktivní pár vypadal jako bohatí Alfové. Vždycky mě znervózňovali.

"Ahoj, já jsem Daisy a dnes budu tvým serverem." Podařilo se mi zabránit tomu, aby se mi třásl hlas. ale můj žaludek se mi zachvěl, když jsem se tomu muži podíval do očí. Byl to Victor Klein.

"Ahoj, Daisy," odpověděl Victor s úsměvem, který mi vyrazil dech.

Znovu jsem zakoktal, když jsem si od nich objednával pití, a omámeně jsem klopýtal pryč. Potřeboval jsem se uklidnit, než jsem se vrátil k jeho stolu.

Sebral jsem odvahu a dodal jim nápoje. Ale začervenal jsem se při pohledu na Alfu, která si sundala lodičky na vysokém podpatku, aby pohladila Victorův kotník svými prsty. Vypadalo to jako takové intimní gesto.

"Ziskové rozpětí je fantastické," řekl Victor Alfě. "UAA bude potěšen." Nevnímal ženské prsty u nohou, které mu drhly kotník. přesto se na jeho smyslných rtech objevil náznak úsměvu.

Chudák Alberta. Pokud bude nalezena, bude připoutána k chamtivému hráči. Rychle jsem naservíroval Victorovi a jeho společníkovi jejich nápoje, vzal jsem jejich objednávku na jídlo. a přešel ke kontrole na jiný stůl .

Zaměstnával jsem se a snažil jsem se nedívat na Alfa pár, když jedli. Bylo mi čím dál víc nevolno a chtěl jsem, aby tento dlouhý den skončil. Ulevilo se mi, když mi Victor naznačil, abych si prověřil.

"Bylo všechno v pořádku?" zeptal jsem se, když jsem mu podával jeho účet.

"Ano, děkuji." Victor vstal, vytáhl peněženku a položil dost peněz na zaplacení účtu plus dvě stě dolarů spropitné na můj podnos.

"Já... hned jsem zpět s tvými drobnými," koktal jsem, než jsem zamířil k pokladně.

Victor a Alfa byli pryč, když jsem se vrátil k jejich stolu. Bylo špatné nechat si všechny peníze, ale náhlé kručení v žaludku mě přimělo spěchat do chodby, kde byly koupelny.

Zapomněl jsem na svůj žaludek, když jsem v hale uviděl muže, který se ke mně blížil. Byl to Victor.

Zatočila se mi mysl. Mám mu poděkovat za tip a nabídnout mu jeho změnu? Měl jsem odvahu s ním mluvit?

Jeho smyslný úsměv se rozšířil, když se přiblížil. Otevřel jsem ústa, abych promluvil, ale nebyl jsem schopen vydat ani slovo. Místo toho mi z krku vytryskl obsah žaludku.