Kapitola 242

"Opravdu štěstí," odpovídá Antonio a zvedl oči od Leily, aby se s klidným úsměvem na tváři podíval na Tatuma, "co tě sem přivádí? Slyšel jsem, že smečka Alfa z Krvavého dubu není z těch, kteří by se měli smísit."

Tatum se na Antonia usměje a on jde směrem k němu a Leile, aniž by Leilu úmyslně věnoval pohledu, když přistoupil k jejich stolu, i když jediné, co v tu chvíli chce, je zírat na ni celou noc, říct jí, jak krásně vypadá v červených flitrových šatech s otevřenými zády, které má na sobě.

Chce být tím, kdo sedí tam, kde je Antonio, zpívá ji chválu a chválu, vyjadřuje svůj obdiv, chce jí říkat sladká slova, která ji rozzáří pokoj svým krásným a éterickým úsměvem, vtipy, u kterých se bude smát tak, až ji bolí bříško, ale nic z toho udělat nemůže a vidět jiného muže v pozici, po které touží, bolí víc, než slova dokážou popsat.