Kapitola 65

"Uvidíme se doma," řekl a věnoval mi ten nejsladší úsměv, jaký jsem kdy viděl. Rty měl rudé a oteklé se zakrytýma očima. Výraz jeho tváře spojený s rozcuchanými vlasy musel být tím nejerotičtějším pohledem vůbec.

"0 - Dobře." Otočil jsem se s hlavou v oblacích a vyšel z kanceláře jako robot neschopný odolat příkazu.

Když jsem vyšel z kanceláře, pozdravili mě jeden nebo dva lidé a já odpověděl odněkud daleko ve svém vědomí. Sjel jsem výtahem se stejně omámeným výrazem ve tváři a prázdnotou v hlavě.