Kapitola 2: Pocit nemoci

Scarlettin POV:

"Ještě něco?" zeptal jsem se nevěřícně.

"Musíme zítra brzy vstát, abychom viděli Ritu," odpověděl Charles chladně.

"Dobře." Byl jsem zmatený.

Nemohl jsem si pomoct, ale zajímalo mě, jestli se vrátil jen proto, aby něco uvedl.

"Dnes v noci budu spát tady," dodal.

Přišla jsem k sobě, jakmile jsem slyšela, co řekl.

Chtěl jsem se ho zeptat, jestli je opravdu v pořádku, aby tu zůstal, ale rozhodl jsem se raději svá slova spolknout.

"Obávám se, že kvůli jet lagu zaspíte," vysvětlil.

Musel vidět zmatek v mé tváři.

"Ach. Dobře. Raději teď uklidím pokoj pro hosty." zůstat tady, ale rozhodl jsem se místo toho spolknout svá slova.

"Obávám se, že kvůli jet lagu zaspíte," vysvětlil.

Musel vidět zmatek v mé tváři.

"Ach. Dobře. Raději teď uklidím pokoj pro hosty."

Jakmile jsem domluvil, otočil jsem se a přešel ke svému kufru, připravený s ním odejít.

Ale pak ke mně přistoupil Charles a zablokoval mi cestu.

"Proč se mi vyhýbáš?"

Podíval jsem se zpět do jeho chladných očí a připomněl mu: "Dělám, co chceš. Nežádal jsi mě před třemi lety, abych si od tebe držel odstup?"

Jakmile jsem řekl tato slova, pomalu se ke mně vydal s náznakem hněvu v očích.

"Zůstaň tady."

Jeho slova mi způsobila, že jsem ztratil sevření kufru a ten spadl na zem.

Pak přistoupil blíž a "Budu spát na pohovce," řekl na rovinu.

Nemohl jsem si pomoct, ale praštil jsem se do hlavy a nadával jsem si za to, že mám představivost.

Zrovna teď mě napadla špinavá myšlenka! Bez dalšího slova jsem zvedl kufr a odložil ho.

Otočila jsem se ke Charlesovi zády a slyšela, jak se svléká a otevírá skříň, aby si vzal nové.

O chvíli později konečně vešel do koupelny.

Byly to tři roky, co jsme se vzali.

Muž mých snů, můj zákonný manžel, byl teď jen pár stop ode mě.

I když odešel do koupelny, jeho vůně stále zůstávala ve vzduchu.

Vonělo to tak dobře a cítil jsem motýlky v břiše.

Došel jsem k posteli a lehl si na postel.

Ležel jsem na boku se schouleným tělem a poslouchal zvuk tekoucí vody z koupelny.

Když zvuk konečně ustal, rychle jsem zavřel oči a předstíral, že tvrdě spím.

Dokonce jsem zpomalil dech, aby si nevšiml, že spánek jen předstírám.

Bylo tam tolik pokojů pro hosty.

Proč trval na tom, že se mnou bude sdílet pokoj? Možná to bylo tím, že jsme se tři roky neviděli.

Přesto byl tento muž stále nepředvídatelnější.

Vzduch po dlouhé chvíli naplnilo ohlušující ticho.

Tajně jsem otevřela oči a podívala se na Charlese.

Ležel na pohovce zády ke mně.

Když jsem se díval na jeho postavu, moje tělo se konečně uvolnilo.

Věděl jsem, že se dnes v noci nic nestane.

I tak jsem se nemohl ubránit zklamání hluboko uvnitř. Když jsem se druhý den ráno probudil, Charles už byl pryč.

Zkontroloval jsem čas na telefonu a oči se mi rozšířily šokem.

Bylo už deset hodin ráno! “ Vyskočil jsem z postele a umyl se, jak nejrychleji to šlo.

Když jsem vyšel z pokoje, viděl jsem Charlese číst knihu na pohovce v obývacím pokoji.

"Proč jsi mě nevzbudil?!" zeptal jsem se a můj hlas byl v panice trochu hlasitější.

Ve skutečnosti jsem na tebe málem stříkl studenou vodu, jen abych tě probudil.“ Když Charles promluvil, ani nespustil oči z knihy.

Ani v jeho tónu nebyly žádné emoce.

"Promiň. Včera jsem byl trochu unavený. Pojďme," řekl jsem neohrabaně s očima skloněnýma k podlaze.

Zdálo se, že jsem minulou noc spal tak tvrdě.

"Nejdřív něco sněz."

"Co? Pak Ri-"

"Není třeba spěchat. Sejdeme se později na obědě." Jeho slova mě zaskočila.

Neříkal, že jsem měl vstávat brzy? Slyšel jsem to špatně? Možná to řekl jen proto, aby mě oklamal.

Každopádně jsem udělal, jak mi bylo řečeno.

Snědl jsem lehkou snídani a pak jsem ho vyzval, aby odešel.

Nebylo to proto, že bych spěchal za Ritou.

Jen jsem to chtěl mít co nejdřív za sebou.

Cestou do restaurace jsem mlčel.

Charles také neřekl ani slovo.

Byli jsme tři roky manželé.

Ale z nějakého důvodu jsme si byli jako cizí lidé.

Aby to bylo ještě horší, právě jsem doprovázela svého manžela k jeho snoubence.

Auto zastavilo u Rainbow Dream, michelinské tříhvězdičkové restaurace.

Byla to nejluxusnější restaurace ve městě.

Abych řekl pravdu, nikdy předtím jsem tu nebyl.

Dokonce i poté, co jsem se stal paní Mooreovou, mě Charles nikdy nevzal na toto místo.

Jakmile jsme vešli do restaurace, přistoupil k nám číšník a pozdravil nás.

"Pane Moore, slečna Lively na vás čeká ve druhém patře."

Soudě podle pozdravu číšníka se zdálo, že Charles je zde častým hostem.

Beze slova jsem následoval Charlese do výtahu.

"Usměj se, až uvidíš Ritu, a netahej dlouhý obličej," nařídil Charles chladně.

Přinutil jsem se k úsměvu a ujistil ho: "Budu."

"Scarlett, dlouho jsme se neviděli!"

Rita nás přivítala širokým úsměvem, když jsme vstoupili do soukromého pokoje.

Zdálo se, že po všech těch letech nezestárla.

Musí platit přemrštěné peníze, aby si udržela mladistvou tvář.

Její tvář byla působivě přesně taková jako ve filmech. Nevypadala jako pacientka, která byla dlouho nemocná.

"Dlouho jsme se neviděli," pozdravil jsem zpět s jemným úsměvem.

"Už jsi překonal jet lag? Měl jsem strach, že dnes ráno nebudeš moct vstát, tak jsem nastavil čas na poledne."

"Ano, děkuji. Včera v noci jsem spal tvrdě. Tohle je koneckonců moje rodné město."

"Za poslední tři roky jsi hodně trpěl. Všechno je to moje chyba. Dobře, že je Charles tady. Cítím se teď mnohem lépe než v minulosti."

Rita se rozkašlala, jakmile domluvila.

Jako na zavolanou jí Charles podal sklenici vody.

Když dnes uviděl Ritu, měl pocit, jako by led v jeho těle roztál a on se během okamžiku změnil v úplně jiného člověka.

Jeho postoj k Ritě byl jiný než způsob, jakým se choval ke mně.

Dnešní hlavní chod byl steak.

Charles opatrně nakrájel steak na Ritině talíři.

Bylo neobvyklé vidět ho takhle něžného a ohleduplného.

"Jsem v pořádku. Neboj se. Mám se skvěle. Vlastně jsem právě dostal diplom." Usmál jsem se na Ritu, když jsem s nožem a vidličkou bojoval se steakem.

"Zůstal jsi ve Francii tři roky. Máš přítele? Letos strávíme líbánky ve Francii během filmového festivalu v Cannes."

Přítel? Jako poslušná paní Mooreová jsem nikdy neuvažovala o tom, že budu s jiným mužem, dokud jsem byla ještě vdaná.

Z nějakého důvodu jsem v Charlese stále choval jiskřičku naděje.

"Uh...ano, vlastně. Potkal jsem tam jednoho kluka. Je to umělec."

Hned mě napadl kluk, kterého bych jí mohl ukázat.

Jak Charles včera řekl, měl bych Ritu uklidnit.

Viděl jsem ho koutkem oka.

Krájel steak.

Na vteřinu ztuhl.

"Máš nějaké jeho fotky?" zeptala se Rita zkoumavě.

Její zvědavost mě zaskočila. Podíval jsem se na Charlese v naději, že mi pomůže. Bohužel se na mě ani nepodíval.

"No, ještě nejsme spolu, takže jsem si jeho fotku do telefonu neuložil," usoudil jsem a pak pokračoval v krájení steaku.

"Má Facebook? Možná tam dává fotky. Chci ho vidět," naléhala Rita.

Zdálo se, že nemá v plánu toto téma opustit, dokud toho muže sama neuvidí.

"Nech mě zkontrolovat."

Když jsem mluvil, vytáhl jsem telefon a přemýšlel, kterého spolužáka bych měl na chvíli předstírat jako svého pronásledovatele.

První, kdo mě napadl, byl Pierre.

Měli jsme dobrý vztah, takže můj plán mohl fungovat.

Navštívil jsem jeho facebookovou stránku a hned jsem viděl jeho fotku před Eiffelovou věží.

Měl dlouhé divoké vlasy a mladou a pohlednou tvář.

Pierre a Charles byli polárními protiklady.

První byl umělecký a šel s proudem, zatímco druhý byl chladný a rezervovaný.

Podal jsem svůj telefon Ritě s Pierreovou fotografií na obrazovce.

Když viděla obrázek, její oči zářily štěstím.

"Ach můj! Vypadá jako umělecký a bezstarostný Pařížan. Jsem za tebe tak šťastný, Scarlett. Koneckonců, Charles a já... je mi to líto."

Pak fotku ukázala Charlesovi.

Jen se na to na vteřinu podíval.

"Vy dva jste perfektní pár," poznamenal chladně.

Rita mi konečně vrátila telefon.

"Přijede za tebou do Ameriky?" zeptala se nadšeně.

"Pořád je v Evropě. Pořádá uměleckou výstavu v Lyonu. Příští měsíc sem ale přijede, aby založil svou kariéru." lhal jsem.

Všechno, co mi vyšlo z úst, nebylo nic jiného než fikce.

Na tom ale nezáleželo.

Nejdůležitější pro mě teď bylo udělat Ritu šťastnou.

Kromě toho ji možná už neuvidím, až podepíšu rozvodovou smlouvu.

Jinak bych musel přemýšlet, jak přimět Pierra sem.

"Miluješ ho?" zeptala se Rita a oči jí zajiskřily očekáváním.

Byl jsem ohromen.

"Samozřejmě."

Ze všech sil jsem se snažil zachovat klid a vyrovnanost, aby přes mě neviděla.

"To je skvělé! Charlesi, zdá se, že se o Scarlett nemusíme vůbec bát. Popřejme Scarlett štěstí!" Rita vzrušeně zvedla sklenici.

Charles také vychoval své.

"Scarlett, slib mi, že budeš šťastná."

Rita se mi dívala do očí, když mluvila. Ale pak jsem velmi dobře věděl, že to všechno byla jen fasáda.

Pod její jemnou maskou bylo ošklivé zlé srdce.

"Samozřejmě. Ty taky."

Na znamení slibu jsme vypili víno ve sklenicích.

Když jsem odložil sklenici, ruce se mi najednou třásly.

Nejen to, ale také se mi udělalo špatně od žaludku.

Přál jsem si, aby toto jídlo brzy skončilo.

Nechtěl jsem už toho pokrytce vidět.

"Promiň, musím na záchod."

Omluvil jsem se, už to nevydržím.

Chtěl jsem jít ven a dýchat čerstvý vzduch, abych zmírnil nevolnost v žaludku.

Když jsem se o chvíli později vrátil ke stolu, Charles už pomáhal Ritě oblékat kabát.

"Rita se necítí dobře. Odvezu ji domů. Později -"

"To je v pořádku. Můžu jít domů sám," ujistil jsem se.

Bezmocně jsem sledoval, jak Charles odchází z restaurace s Ritou v náručí.

Najednou se mi napjaté svaly po celém těle uvolnily.