Kapitola 117

Nemůžu uvěřit, že jsem se zbláznil. Všechno bylo v pořádku a pak jako by se to všechno vrátilo. Strach, bolest a já se ztratil v paměti. Rik byl skvělý, pomáhal mi soustředit se. Ale znepokojuje mě to. Co se stane, až přijde čas a najdu svého druha? Bude mě chtít označit. Co když se zblázním? Co když to nepůjde?

Tyto myšlenky mi nedaly spát většinu noci. Když je čas na trénink,

Táta na mě zase svítí, ale pořád mě to tlačí. Když jsme konečně hotovi, je mi zle a rozhodnu se dát si dlouhou horkou koupel, abych uklidnil své bolavé svaly a snad si pročistil hlavu. Pořád mám trochu svaloviny z Rikova dárku a nalévám to do vany. Když zasunu, opřu si hlavu dozadu o okraj vany a jen máčím, dokud voda nevychladne.