Kapitola 17

Po škole vysadím Jasona a konečně dorazím domů poté, co jsem po zbytek odpoledne vláčel své květiny. Musím přiznat, že mě často rozesmály. Nikdy pro mě nikdo nic takového neudělal. Lámal jsem si mozek, abych zjistil, kdo by to mohl být, ale upřímně řečeno, příležitosti jsou téměř nekonečné. Prostě netuším, ale nevzdal jsem to ani zdaleka.

Když vejdu do dveří, slyším tátu z druhého pokoje: "Vítej doma miláčku, jak ses měl...no, no, no, co to tu máme?" Zeptá se a prohlíží si mé květiny.

"Oh? Tahle stará věc?" Věnuji mu svůj nejlepší falešný překvapený pohled a pak se usměju. "Jsou to květiny. Zřejmě mám tajného ctitele." Znovu se podívám na květiny.