Kapitola 4

Nathan vyšel nahoru a tiše zaklepal na dveře.

Od Davise se však nedočkala veselé odezvy jako kdysi. Jeho tvář potemněla, když otevřel dveře a přiblížil se k posteli, tyčící se nad nehybnou postavou, která tam ležela.

"Davisi, proč dnes děláš takové potíže? Víš, že se tvoje sestra cítila provinile, protože jsi utekl z domova? V budoucnu se snaž být rozumnější a svou sestru nerozčiluj..."

Davis ležela na posteli s tváří pustou jako poušť, bez jakékoli vitality. Nathanův monolog byl čím dál tím nesmyslnější.

"Proč nic neříkáš?"

Davis, který mu obvykle lichotil a lichotil, se dnes choval němě. Dokonce i někdo tak pomalý, aby si všiml emocí jako Nathan, mohl cítit, že něco není v pořádku.

Odtáhl přikrývku a jeho pohled okamžitě upoutaly jasně červené skvrny na bílém prostěradle. Ostře kontrastovaly s Davisovou bledou, bez krve.

"Davise, proč jsi nám neřekl, že jsi nemocný?"

Propukla v něm obrovská vlna paniky. V tu chvíli z celého srdce uvěřil hypnotizérově diagnóze Davisovy deprese. Držel ji třesoucí se v náručí a řekl: "Promiň, zanedbával jsem tě."

Upřímně se omluvil.

V nemocnici lékař provedl úplné vyšetření Davise. Navzdory Nathanovu mocnému postavení si lékař nemohl pomoci a kritizoval ho jako rodinu pacienta.

"Pane Hille, paní Hillová právě podstoupila transplantaci ledviny a teď je její rána znovu infikovaná. Bez ohledu na to, jak silné je její tělo, nevydrží takovou zátěž!"

Nathanova tvář zůstala napjatá. "Chápu."

Po infuzi Davisova horečka postupně ustoupila. Její prázdné oči se začaly znovu soustředit. Když však vedle sebe uviděla Nathana, reagovala, jako by viděla šelmu. Její tělo se instinktivně stáhlo.

"Proč jsi tady?"

Její pohled byl plný ostražitosti, jako by to byl nebezpečný predátor.

Nathan zamrkal unavenýma očima a zíral na její odpudivý výraz. Jeho hluboké, tmavé oči zchladly.

"Jsem tvůj manžel. Když tu s tebou nebudu, když jsi nemocná, kde bych podle tebe měl být?"

Davis nenápadně sáhla po injekční stříkačce na nočním stolku, její obranné instinkty byly jasné.

Když si Nathan všiml její nemotorné ruky, potemněl. "Vážně mě nepoznáváš?"

Davis vážně přikývl.

Nathan si povzdechl a přitáhl si její nevinnou, čistou tvář blíž. "Tak se na mě pozorně podívej. Vzpomeň si na tvář svého manžela, protože od nynějška budeme bydlet každý den pod jednou střechou. Nechci, aby ses choval, jako bys měl amnézii pokaždé, když mě uvidíš."

Davis se váhavě zeptal: "Chceš říct, že jsme se vzali? Máš důkaz?"

Nathan neměl slov. Vytáhl telefon a ukázal jí fotku jejich oddacího listu. "Podívejte se dobře. Jsme legálně manželé."

Davis se posunul dál a jasně ho odmítl.

"Certifikáty lze padělat."

Nathan si těžce povzdechl a najednou ucítil, jak ho bolí hlava. "Co potřebuješ, abych to dokázal?"

"Pokud jsme manželé, mělo by tu být spousta důkazů. Jako... děti? Snubní prsten? Nebo možná naše intimní fotky?"

Nathan byl na okamžik bezradný. Bolestně si uvědomil, že jí nic z těchto věcí nedal.

"Davisi, promiň. V budoucnu ti to všechno dám."

Davis vybuchl naštvaně: "Já to věděl! Nejsi můj manžel. Můj manžel by mě takhle nezanedbával..."

V tu chvíli dorazil Sophia a Mooreův otec. Sophia byla na invalidním vozíku, tlačil ji jejich otec.

Jakmile vešli, Moorův otec začal Davisovi nadávat. "Davisi, jak můžeš být tak bezmyšlenkovitý? Utéct z nemocnice, když jsi nemocný? Víš, jak moc se po tobě Nathan hledal? Sluší ti správně, že se tvoje rána infikovala! Jsi tak nezodpovědný!"

Davis se nechápavě podíval na Moorova otce. Možná ji jeho důtky popudily, ale Davis ostře odsekl: "Kdo si myslíš, že jsi, abys mi přednášel? Ani moji biologičtí rodiče mi nikdy nenadávali. Kdo jsi, abys mě ukázňoval?"

Moorův otec ztuhl.

Její slova ho těžce zasáhla. I když byl jejím biologickým otcem, nikdy ji nevychovával. Opravdu měl právo ji ukáznit?

"Nathane, co se s ní děje?"

"Ztratila paměť," odpověděl Nathan na rovinu.

Moorův otec byl ohromen. "Amnézie? Takže už mě ani nepoznává jako svého otce?"

Vypadal trochu sklíčeně.

Nathan se na něj podíval a řekl: "Nechala vás hypnotizérem záměrně vymazat z paměti."

Sophia přisunula svůj invalidní vozík blíž k posteli a vážně promluvila: "Vím, že musíš být naštvaný, že jsi mi dal svou ledvinu."

Když to Davis slyšel, rozrušil se. "Co? Dal jsem ti svou ledvinu? Proč bych to dělal? Bez ní nebudu taky v pořádku!"

Když Nathan viděl její reakci, uvědomil si, že darování ledvin zanechalo v Davisově srdci hlubokou jizvu.

"Sophio, už to před ní nevytahuj," varoval ji Nathan.

Sophia se snažila změnit téma a plačtivě prosila: "Opravdu miluji Nathana. Prosím, nech ho jít. Bez něj nemůžu žít. Prosím, pro mě, rozveďte se s ním a nechme nás být spolu."

Když to Nathan uslyšel, tvář se stala nečitelnou. Tiše zíral na Davisovou a čekal na její odpověď.